Nikoho tím pádem nepřekvapilo, že bylo narváno jak svině ve všech třech patrech. Co mě ale naopak překvapilo, byl zvuk. Během těch asi 20 sekund, kdy jsem se skoro se slzama v očích snažila rychle nandat špunty do uší, mi málem praskly bubínky. Takhle nahlas jsem snad nikdy žádnej koncert nezažila.
Koncert jako takovej byla ale opravdu jedna velká show. Skoro v každý písničce byly nějaký prskavky, ohňostroje, plameny do stropu nebo ohníčky při zemi a publikum se každou chvíli lekalo novejch pyro výstřelů. Zpěvák Brent podal neskutečnej výkon a všechny skladby zazpíval čistě jak pán.
Setlist byl z půlky nabitej pořádnýma energickýma rockovejma hitama, do toho byl ale proloženej rockovejma baladama, při kterejch jsem měla chuť si to jít hodit. Když pak hrála známá skladba „45“ a podívala jsem se na hodinky, kde jsem zjistila, že nás čeká ještě hodina (ano, koncert trval hodiny dvě), moje dosavadní příjemný naladění vystřídalo lehký utrpení - přece jen tenhle divorced dad rock není úplně můj obvyklej šálek kávy a absence byť jedinýho moshpitu tomu moc nepřidala.
Opravdoví fanoušci z toho ale byli nadšení a to je to hlavní. Během koncertu padlo teda pár trapnejch klišé - jako třeba „vy jste nejlepší fanoušci na týhle tour“ nebo „když jste sem dneska přišli, byli jste jen skupina cizích lidí, odcházíte ale jako jedna rodina“
- ale to hromadný zpívání celý haly navodilo opravdu moc hezkou atmosféru a celkovej dojem z koncertu byl pozitivní. P. S. Tenhle report vznikl cestou do Berlína na Enter Shikari, kam se naše redakce právě přesouvá. Takže pokud na vás bylo dneska těch balad už moc, nebojte - zítra zase trochu přitvrdíme!
