Sziget se koná od roku 1993 a letos se poprvé po letech vrátil do maďarských rukou - zakladatel Károly Gerendai odkoupil podíl zpátky od amerických investorů poté, co byla budoucnost festivalu na podzim dost nejistá. A všechno klaplo na jedničku. Alespoň pro mě, pro člověka, který nemá srovnání s minulými ročníky.
Vyrazila jsem na tři dny - od středy do pátku. Festival jako takovej ale trval od pondělí 10. 8. do soboty 15. 8. Pondělí se bralo jako nultej den, takovej večírek pro nedočkavý, kde ale hrála třeba Morcheeba. V úterý už pak začínal plnohodnotnej program.
Mě čekali ve středu Biffy Clyro a Twenty One Pilots, ve čtvrtek Florence + The Machine (bohužel ne Rage Against The Machine) a Lewis Capaldi (ten je asi hodně slavnej, ale znala jsem dva songy). No a v pátek BMTH, který jsem viděla tenhle rok už na Rokáči, takže nutno říct, že hudba nebyl můj primární důvod, proč vyrazit. I tak jsem ale odjela nadšená.
Stanování nebo slum na okraji indickýho města?
Stanování je tady punk. Stanuje se přímo ve festivalparku a neplatí tady skoro žádný pravidla, žádný vyznačený místa (až na pár výjimek, kde se stanovat nemůže), žádný metry na osobu. Takže když v noci proplouváte stanovým mořem, svítíte si, abyste nezakoplli o šňůrky a jste rádi, že máte kam šlápnout, protože stany jsou od sebe vzdálený sotva dvacet centimetrů. My měli místo ve stínu, takže comfort level Hilton a celkově zázemí taky dost top.
Žádný fronty a keramický záchody v celém areálu zdarma. Před kabinkama depozitář s nekonečno toaleťákama a uklízecí četa neustále v pohybu. U záchodů stály automaty s hygienickejma potřebama - antibakteriální gel, vlhčený ubrousky, kartáčky, mýdlo. V areálu je non-stop lékárna a beauty zóny s SPF zdarma, který je na vyprahlým slunečným ostrově potřeba. A přitom se skoro nikde nestojí fronta, s výjimkou peaku po hlavních headlinerech. A sprchy? Ty vypadaly jako postavený pro Šehrezádu.
Pitná voda na doplnění je všude. Což bylo vzhledem k počasí velmi příhodné. Jelikož se v areálu i kempuje, nikdo neřeší, že si dovnitř berete jídlo nebo pití. Jasně, mrknou vám u vstupu do krosny/tašky, jestli tam nemáte flašky s vodkou, ale nealko si dovnitř vzít můžete a pak už si jen lahev doplňujete.
Nevýhoda? Prach všude
Ostrov byl letos vyprahlej. Vedra, žádnej déšť a výsledkem byl prach, kterej se držel ve vzduchu jak mlha. Rouška nebo šátek se staly povinnou výbavou a nosil je při pohybu po areálu skoro každej. Člověk měl z toho uplný covid vibes, akorát jste actually mohli na festival, haha. Když interpret vyzval dav ke skákání, byl to automaticky signál k nasazení roušky, protože jinak se po chvíli začal zvedat prach a nedalo se dýchat. Před několika stagemi aspoň naštěstí ležely plastový podložky. Celkově to zní hrozně, ale ve výsledku je to něco, co muj pozitivní zážitek vůbec neovlivnilo.
Areál rozdělenej na distrikty
Areál je rozdělenej do několika districtů a každej má svůj vlastní vibe. Srdcem je hlavní náměstí s Main Stage. Prostor před hlavním podiem se mi zdál podstatně menší, než na jakej jsme zvyklí z Rock for People, což je zvláštní. Zatímco Sziget hlásí kapacitu cca 80 000 lidí denně (celkem prý přes 300 000 unikátních návštěvníků) a před hlavní stage by se mělo vejít najednou až 60 000 z nich, což se mi opticky teda moc nezdálo. Takhle ten celej prostor před hlavní stage vypadal. Oproti RFP chyběly třeba další repráky a obrazovky. Zase to možná ale bylo víc do šířky. 
Zády k hlavní stage je pak velkej stan, kterej by se dal brát jako druhá main stage. Což bylo trošku nešťastný, protože se tam zas tolik lidí nevešlo.
Vedle hlavního náměstí je Szoho, čtvrť inspirovaná londýnským a newyorským Soho, kde vládne stage The Buzz s indie, alternativou a world music, a hned za rohem hip-hopovej dropYard, kterej po půlnoci přepíná na drum&bass, dubstep a dancehall. K tomu The Cypher s breakdance battly a BMX.
Delta District je elektro trojúhelník s DJs, kde najdete Yettel Colosseem, Bolt Night Stage a Der Klubem postaveným z lodních kontejnerů, kterej Sziget postavil společně s budapešťskejma klubama Arzenál a Turbina. V další zóně je pak Budapest Park Stage kompletně věnovaná maďarský scéně. Na severu leží Wonderland s Magic Mirror (queer epicentrum festivalu), Light Stage, ArtGarden a úplně na hraji je Sziget Beach, která byla trochu mrtvá. Pláž je oplocená, aby na ostrov nikdo nepřiplaval, pár lidí se tam koupalo, ale jinak to tam moc nežilo.
Nejvíc mě ale bavilo, že když člověk zrovna nemá kapelu, na kterou by chtěl jít, prostě vyrazí obejít ostrov a vždycky ho to někam zatáhne. Stalo se nám to několikrát.
Velryba, pěnová párty a nafukovací katedrála
Doprovodnýho programu je tolik, že by vydal na samostatnej festival. Po ostrově permanentně korzuje několik druhů průvodů - hrající vozítka s doprovodem, kočky v zrcadlovejch oblečcích, lidi na chůdách v maskách, pštrosi s kuframa na zádech, obří velryba, piráti. Po jednom z koncertů se na hlavní stage dokonce spustila pěnová párty. K tomu si můžete vyzkoušet rodeo býka, zipline a bungee jumping.
Večer se ostrov rozsvítí. Světýlka v korunách stromů, nasvícený kmeny, ukrajinský kolo, neonový konstrukce a světelnej tunel, u kterýho jsem si připadala jak na Signal festivalu. Byly i fire shows, u kterejch jsem se vzhledem k tomu suchu docela divila, že je vůbec někdo povolil.
Velkým zpestřením byla nafukovací atrakce Myriad — labyrint od britský skupiny Architects of Air, který se říká luminárium. Je to devět set metrů čtverečních tunelů, který jsou vevnitř různě osvícený a připadá vám, že procházíte nějakým vesmírným tělesem. Celý to stojí díky tomu, že je dovnitř foukanej vzduch. Je to dělaný z citlivýho materiálu, takže dovnitř musíte bez bot a při vstupu nám říkali, ať neotevíráme žádné dveře sami, protože když se jich otevře víc najednou, změní se tlak a celý to spadne.
Tradicí je taky secret party. V minulosti se tam dalo jít třeba dveřma od toi toiky. Letos byl na kraji areálu obývák, jako kdybyste byli u babičky - křesla, stolek, lampa, skříně. Jedna ze skříní se dala otevřít a projít skrz ni dozadu do lesa, kde byla schovaná malá stylová stage. Vypadala jako něco mezi sochama z Velikonočního ostrova a jeskyní a hrál tam DJ.
Jídlo, pití a ceny
V areálu je Aldi s grilovací zónou — koupíte si maso nebo sýr a na speciální stanici hned vedle vám to ugrilujou. V Aldi koupíte klasický věci jako v supermarketu, vyjma alkoholu a čerstvý zeleniny a ovoce. Tesco na RFP mělo trošku lepší výběr, ale slaný pečivo k snídani jsme tu nakoupili, a jak jsme ho ocenili. I jako půlnoční svačinku. Stánků s občerstvením bylo všude plno. Překvapením bylo, že téměř každý jídlo u sebe mělo chladničku s pitím, to u nás moc standard není.
Ceny jsou tu celkově dost vysoko. Malej langoš vyšel v přepočtu na nějakých 350 korun a normální (rozuměj s česnekem, sejrem a kečupem) neseženete - já si dala verzi s petrželovým pestem, mozzarellou a rajčaty a musím uznat, že dost dobrý. Nejvíc jsme ale chodily na burgery do Zingu. Naprosto fantastický, takovej mekáč, ale domácí.
Čepovala se hlavně Plzeň, v barech byly i plechovkový piva Dreher. Co mi upřímně chybělo, bylo točený nealko jako kofola nebo další limči, na který jsme v Česku zvyklí - tady jenom Fanta, Coca-Cola a spol. Taky tu chyběl nějakej cider. Ale teď už k hudbě.
Středa: Biffy Clyro a Twenty One Pilots
Můj první den odstartovali skotští Biffy Clyro a byli famózní. Hned po nich hrála vedle v Revolut stanu milleniálská Natasha Bedingfield. Tough choice, když se vám krejou vaši dva headlineři prvního dne. Nakonec jsme na to šli kulišácky, mrkli na setlisty a přebíhali jsme tak, abychom stihli "Biblical" i "Unwritten".
Headlinerem večera byli Twenty One Pilots a byla to obrovská show - bubeník Josh Dun mlátil do bicích kdesi nahoře mimo pódium na konstrukci abylo vidět, že publikum je hrozně žere. Já zas tolik ne, ale znala jsem víc než dvě písničky a to mě příjemně překvapilo.
Do noci pak na jedný ze stagí hráli TOMORA - projekt Toma Rowlandse z Chemical Brothers a norský zpěvačky Aurory. Kdo neviděl, rozhodně doporučujeme. Celý to bylo dost mindfuck. Na pódiu byla Aurora a pak ještě holka, která byla stylizovaná přesně jako ona a dělala ji stín, zrcadlově napodobovala její pohyby. Za nima byly šílený projekce, který vypadaly, že reflektujou to, co se děje na stage, ale bylo to ve skutečnosti trošku jinak, takže člověk vlastně bádal, kde je realita. Závěr prvního dne ale proběhl v pět ráno v kontejnerovým Der Klubu. Ups.
Čtvrtek: Capaldi hecoval skokana a Florence byla za vílu
Lewis Capaldi se na Sziget vrátil po čtyřech letech, během kterejch kvůli zdravotním problémům vystupování na čas úplně pověsil na hřebík. Ale je to docela srandista - z pódia si během koncertu všimnul bungee jumpingu vzadu za davem a začal na toho člověka nahoře volat, ať hlavně neskáče, že snad ta jeho hudba není tak hrozná. Pak mu došlo, že je chlapík na laně dobrovolně a vyhecoval celej dav, aby mu fandil a odpočítávali jsme společně skok. Lewis působí jako takovej vesnickej strejda, kterej mimochodem umí hezky zpívat. Já znala dva songy, a celkově mě toto pomalé popové zpíváníčko nijak extra neuchvátilo.
Večer patřil Florence + The Machine, kteří na podzim vydali šestou desku a jezdí s ní letos v podstatě všechny velký evropský festivaly. Florence je éterická víla s vysokým hláskem, běhá po pódiu bosa a umí si dav omotat kolem prstu. Za mě ale pořád platí, že Rage Against the Machine je ta lepší machine.
Pátek: Sziget goes metal!
Páteční dramaturgie byla celej den o něco tvrdší, což mně sedlo asi nejvíc, a narazila jsem díky tomu na spoustu kapel, který jsem předtím neznala. Odpoledne hráli maďarští LAZARVS, sludge/groove metalová parta z Budapešti, která funguje od roku 2008 (do roku 2019 pod názvem Apey and the Pea) a v pátek byla asi největším maďarským metalovým jménem. Během jejich koncertu přišla do kotle skupinka lidí s rakví nad hlavou a celej set s ní pařila. Kam se hrabou Gutalax a jejich surfující toi toika.
Headlinerem dne byli Bring Me The Horizon a byli fantastický. Úplně poprvé zařadili do festivalovýho setlistu novej song "Dehumanized", kterým se vrací ke svým deathcorovým kořenům. Szigetovské stálice koukali jak blázen. Někdo tu viděl poprvé za deset let circle pit (a že jich bylo!). Očekávalo se, že multižánrovému festivalu s focusem spíš do pop-elektroniky přizpůsobí svůj set, ale přišlo mi, že snad ještě přitvrdili. Na "Pray for Plagues" si přizvali fanouška z davu, ze kterého se vyklubal zpěvák Barni Kókai z metalové kapely The Southern Oracle. Barni to za Oliho převzal úplně s přehledem. Nechyběly ale klasiky jako "Happy song", "Shadow Moses", "Follow You" a "Drown".
Všimla jsem si jedný věci napříč celým festivalem: interpreti tady hodně chodí dolů k fanouškům, procházejí kolem prvních řad a berou si na sebe věci, který jim lidi podávají - věnce na hlavu, řetízky, čepice, brýle. Oli Sykes tak poslední songy odzpíval v čepici Pikachu s dlouhejma ušima.
Po BMTH jsme dali německý metalcore Annisokay a pak jediný Čechy v programu - live techno duo Bratři. Můj poslední “koncert” pak obstaral DJ Bunt., jehož cílovka byla jasná - gen Z. Půlka davu ho znala nejspíš z TikToku, ale pařili a zpívali úplně všichni. Společně s mojí fellow mileniálkou jsme se na sebe občas podívaly jakože “hmmm, respekt, to co se tady děje”.
Bye, Bye, Sziget
Velký překvapení pro mě bylo, jak je Sziget vlastně hodně hippísáckej festival. Má hodně vibe Trutnov Open Air festivalu, ale vozí obrovský hvězdy. Takovej Trutnoff na steroidech, kterej si mezitím zašel pro michelinskou hvězdu.
Jestli je něco multižánr, je to opravdu tahle akce. Lidi tam tvoří neskuteční circle pity na BMTH a zárveň paří a skáčou na EDM. V minulosti tam vystoupila třeba Pink, Billie Eilish, Iron Maiden, Motorhead, Foo Fighters, Ed Sheeran, Kylie Minogue, R.E.M. a spousta dalších. Hodně to dělá ten areál v prostředí ostrovního parku a vymazlený doprovodný pí*ovinky, který vás okouzlej. A taky ty keramický záchody všude a žádný toiky, haha.
Taky mě překvapilo to neuvěřitelný hudební rozpětí. Myslím si, že na RFP by třeba nikdy neprošla polovina lineupu elektroniky a popu. Pokud chcete i za zážitkem a nejen přebíhat celej den mezi kapelama, je to rozhodně pro vás. Jasně, RFP je něco, kam si člověk jde zazpívat na to, co se mu objevuje ve Spotify wrapped, ale Sziget, to je prostě Island of Freedom.
RFP je ale zase oproti tomuhle takovej čistší (a teď nemyslím odpadkama nebo špínou, nevim, jak to popsat), modernější a řekla bych víc na úrovni. Jen nám zatím nedovezli ty Foo Fighters! Nelze to ale srovnávat, protože kapacita obou fesťáků je jiná, na Szigetu je pomalu každej druhej šutr označenej nějakým logem a je vidět, že to je hodně o sponzorech a taky o cenách lístků. Pětidenní Sziget stál skoro 10 000 Kč, zatímco RPF je s cenou lístku na polovině. V potaz musíme vzít i kapacitu obou areálů. RFP - 50 000, Sziget údajně až 400 000.
A proč to srovnání? RFP je srdcovka a za mě největší a nejlepší českej festival, takže je to pro mě přirozený porovnání. Navíc to tam zná každej, žejo :)
Původně se mi moc nechtělo na Sziget jet a utratit peníze za kapely, který vlastně neposlouchám, ale mám zero regrets. Doporučuju každýmu festivalovýmu nadšenci! A taky doporučuju stanování. Když chytnete místo ve stínu a vezmete si pořádnou karimatku (narozdíl ode mě) a tmavej stan (ten jsem měla), vyspinkáte se do růžova a nemusíte řešit přepravu do centra a pak zase zpátky a nic vám neuteče.
