Stadion Ernst-Happel ve Vídni je obrovskej, na koncert se tam vejde kolem 60 000 lidí. Organizace byla zmáknutá na jedničku a dovnitř jsme se dostali velmi hladce. Lístky k pódiu byly povinnost a jelikož jsme přišli už na Idles, kdy byl stadion ještě poloprázdnej, dostali jsme se na fakt dobrý místa.
Co už za mě ale nebylo dobrý, byli Idles. Přestože zbytek redakce je miluje, mě jejich hudba uplně nenadchla. Ani ze Spotify, ani naživo. Působí to na mě trochu jako ožralí pankáči, který zpívaj karaoke. Přetrpěli jsme to, zašli jsme si na pivo pro kelímek s potiskem Foo Fighters a krátce po půl osmý to začalo.
Z několika částí stadionu se začal linout červenej kouř a pak to přišlo….. “All my life I’ve been searching for something…”. Song, kterym Foos začínají téměř pravidelně.
Husí kůže nastoupila instantně. Je potřeba pochopit, že jsem velmi afektovaný OG FF fan, takže ano, tento report tím bude hodně ovlivněnej. Celou první část koncertu nás nenechali prakticky vydechnout a sázeli jednu starou pecku za druhou - “The Pretender”, “Times Like These”, “My Hero”, “Learn To Fly”, “These Days”, “Walk”, “This Is A Call” a další. Muj zlomenej palec na noze se prakticky odpojil od zbytku mozku a byl mi jedno. (A ano, večer na ubytku se kluci zase propojili a nebylo to nic moc. Ale nelitovala jsem jedinýho výskoku.)
Dave už značně prošedivěl, když jsem ho nedávno viděla na videu v nějaké nové akustické session v kostěných brýlích, říkala jsem si, že to snad není možný, jakej to je děda. Tenhle muj dojem se ale rozplynul v minutě, kdy vlítnul na stage a začal hrát a zpívat. Kloubouk dolu, jak zvládnul utáhnout celý tři hodiny.
Pak přišla na řadu akustická část. Kapela se přesunula dopředu na molo a druhou část vystoupení zahájili songem “Wheels”. Pokračovali vzpomínkou na Nirvanu v podobě songu “Marigold”, zazněly i dva novější songy “Window” a “Under You”, kterej si dal Dave sám s kytarou.
Zajímavě bylo pojatý představení kapely. Žádný “tohle je náš kytarista Chris” a sólíčko, ale když Dave představoval kolegy, prozradil, že každej z nich hrál v průběhu let i v nějaký jiný kapele (logicky). Společně pak zahráli song tý daný kapely a na velký obrazovce se promítaly starý fotky, takže jsme viděli, jak všichni vypadali jako mladý ucha. :)
Zazněly songy od kapel: No Use For A Name (kytarista Chris Shiflett), Sunny Day Real Estate (basák Nate Mendel), The Wallflowers (klávesák Rami Jaffee). Na vtipnej moment došlo při představování Pata Smeara, kterýho samozřejmě všichni známe jako čtvrtýho člena Nirvany. Byla jsem napjatá, jak tohle pojmou a jestli něco od Nirvany zazní. Dave ale opěvoval jeho působení v kapele The Germs. A pak jen tak na závěr mezi řečí ceknul do mikrofonu “Jo a btw, byl taky v Nirvaně” a rychle to zamluvil a pokračoval dál k bubeníkovi (Ilan Rubin).
Ten hrál v kapele The New Regime a na jejich song “Tap Dancing in a Minefield” Dave usedl za bicí a Ilan se ujal kytary. Hrál ale tak zevrubně, že mu praskla v půlce písničky struna. Po konci songu ho Dave samozřejmě vyhlásil a dělal si tam z něj srandu, že mu zas někdy něco půjčí, haha.
Dostáváme se do třetí části koncertu, setmělo se a zase to nabralo úplně jiný grády. Za světla stage působila jednoduše. Dvě velký obrazovky kolem stage, jedná velká za kapelou, nahoře na štítu střechy logo Foo Fighters. Přes všechny obrazovky byly, možná až trošku rušivě, napříč železný tyče se světlama, který zas tolik parády neudělaly a spíš překážely. Což nám vepředu nevadilo, protože jsme viděli na stage perfektně, ale dovedu si představit, že když jsem vzadu a koukám hlavně na obrazovky, může to působit rušivě.
Každopádně po setmění to začalo. "Monkey Wrench" spustil neuvěřitelnou světelnou show. Na pódium se shora spustily obrovské čtyřstěny různých tvarů a velikostí se světly. Čtyřstěny se různě nakláněly a pohybovaly nahoru a dolů a dělalo to fantastickej prostorovej 3D efekt.
Nechyběla vzpomínka na Taylor Hawkinse (zesnulého bubeníka, † 2022) v podobě písně "Aurora". Se závěrečnou "Best Of You" to vypadalo po dvou a půl hodinovém výkonu na konec. To jako nebude "Everlong"?
Kapela se ale vrátila, pohyblivá světla sjela až úplně dolů. Žlutou vystřídala zelená a začala novější hutná skladba “The Teacher”. Celej tenhle set up vytvořil dojem, že jste v malým klubu s dalšíma max. 500 lidma. Pokračovali písničkou “Exhausted”, kterou Dave uvedl slovy “a tímhle songem jsme jeden čas končili všechny koncerty.” Panika pokračuje. Everlong kdee?
Ale nezklamali a nakonec zaznívá ”Heeelloooo, I’ve waited here for you”. Závěrečný chills a slzička. Tři hodiny uběhly mrknutím oka, ohňostroj jako v Berlíně se nekonal a já se začala sunout s dalšíma 50 000 lidma ven ze staďáku plná dojmů. Kupodivu opět docela v pohodě, odchod byl smooth stejně jako příchod.
Jsem ráda, že kluci našli sílu vrátit se po smrti Taylora zase na velký stage a vydávat dál novou hudbu. Přestože můj osobní hype kolem nich skončil někdy kolem alba “Wasting Light”, ráda je sleduju, poslechnu si nový desky a vždycky, ale VŽDYCKY na ně ráda zajdu, když jsou poblíž. Mentálně jsem se snažila otisknout každej moment koncertu do svýho mozku, protože bůhví, kdy se jich zase dočkáme, žejo. ❤️
