Pro čtenáře, kteří třeba neznají CoreMusic, ale čtou Fakker či Spark, představ, prosím, vaše médium a jeho vztah k nám.
Ahoj Dominiku, CoreMusic je platforma anezávislý hudební magazín, který od svého vzniku v roce 2010 sleduje, podporuje a propojuje alternativní a corovou scénu. Během těchto let jsme byli u zrodu mnoha kapel, které dnes patří mezi významná jména žánru, a měli možnost sledovat jejich cestu od našich prvních rozhovorů až po vyprodaná vystoupení v Česku – Parkway Drive, Bring Me The Horizon, Architects, Thy Art Is Murder nebo Enter Shikari. Stejně tak jsme doprovázeli desítky domácích kapel, a byli jsme svědky toho, jak scéna roste a mění se.
S kolegy, přáteli ve Fakkeru máme už dlouhou minulost, takže jim moc děkuju za oslovení a jdeme na to!
CoreMusic letos slaví už neuvěřitelných patnáct let. Jako první téma se nabízí ohlédnutí za začátky média. Osvětli, prosím, jak platforma CoreMusicC začínala. Kdo stál u jejích počátků? Co bylo původním nápadem a impulsem, proč s CoreMusic začít?
Celé to začalo jako ambiciózní projekt, kterým prošlo skoro sto redaktorů, fotografů a dalších skvělých lidí. Spojovalo je nadšení vybudovat v Česku moderní platformu, která nabídne trochu jiný pohled na to, co může hudební žurnalistika být – a to se jim tehdy rozhodně podařilo. Jedním z klíčových lidí, kteří stáli u zrodu CoreMusic, byl Travis.
Já osobně jsem se přidal zhruba před deseti lety, když mi bylo kolem šestnácti. V té době už v redakci zůstali jen Jiří Popelka a Mejra Drkal. Byl to zvláštní moment – na jedné straně obdiv k tomu, co se dřív podařilo vybudovat, na druhé straně realita, že to celé spadlo prakticky na dno. Právě tehdy jsem dostal chuť to zkusit znovu nastartovat, i když to znamenalo stavět nové základy na „mrtvém médiu“.
Prošli jsme spoustou překážek spojených s minulostí a postupně jsme začali obnovovat jméno i vztahy – jak s promotéry, tak s kapelami, se kterými se dřív přerušil kontakt. To byla vlastně první fáze. Zhruba dva roky jsme fungovali ve třech, než jsem udělal zásadní krok vpřed – přišel s novou vizí a začal budovat nový tým.
Nebylo to jednoduché. Doba se změnila a najít zapálené lidi, kteří by byli ochotni věnovat tomu hodiny svého času zadarmo – psaní, koncerty, cestování – už nebylo samozřejmé. Jakmile se ale podařilo tým stabilizovat, všechno začalo růst.
Jsem vděčný, že spousta lidí dala téhle platformě druhou šanci. Díky tomu jsme oslovili i úplně novou generaci, na kterou dnes navazujeme a se kterou CoreMusic posouváme dál.
Co se napříč lety změnilo? Jaký je cíl CoreMusic nyní?
Nejvíce se měnili redaktoři a fotografové, někdo založil rodinu, někdo zjistil, že na to opravdu nemá, a tak to bylo pár let dokola.
Velký posun přišel i v samotném obsahu. Díky novým redaktorům jsme si mohli dovolit změnit přístup – a s tím přišlo i jedno z nejtěžších rozhodnutí. Spustili jsme nový, přehlednější web, ale za cenu toho, že jsme museli kompletně smazat archiv toho starého. Nebylo možné nic převést. Bylo to nepříjemné, ale nutné, pokud jsme se chtěli posunout dál.
Postupně jsme si našli vlastní cestu. Nic jsme nelámali přes koleno – každého půl roku jsme přidali konkrétní zlepšení, upravili přístup k obsahu, posunuli formát. Od začátku jsem věděl, že nemůžu po lidech chtít, aby po práci seděli do noci nad články. Dlouhodobě by to nefungovalo pro nikoho z nás.
Dělali jsme menší, ale stabilní kroky. Radši realizovat dvě až tři věci pořádně, než vystřelit deset nápadů a pak zjistit, že na většinu z nich nemáme kapacitu.
Postupně se vyvíjela i rubrika RELEASE DAY, který už čtyři roky držím pravidelně každý pátek. Přináší detailní přehled novinek, které ten den vycházejí, a postupně si našel cestu nejen k posluchačům, ale i ke kapelám. I díky tomu dnes vznikají nové spolupráce.
Silným momentem byla i spolupráce s Tashim z Brainwave Production. Společně jsme začali pořádat koncerty na vlastní riziko a přivezli jsme řadu nových, neokoukaných kapel, které by se jinak do Prahy často vůbec nedostaly.
Mám pocit, že teď stojíme na začátku další fáze. Pracovně si ji označuju jako CoreMusic 2.0.
Držet patnáct let stejné tempo v projektu postaveném na dobrovolnících a srdcařích může být po čase vyčerpávající po mnoha stránkách. Co je klíčem k tomu udržet rovinu a nezbláznit se?
To je velmi dobrá otázka, Dominiku. Sám jsem u toho už párkrát vyhořel, ale určitě to nějaký čas stagnovalo ještě předtím, než jsem se do redakce přidal. Pro mě to ale byla od začátku velká výzva – a vzhledem k tomu, že rád organizuji věci, jsem rád, že jsem se k tomu tak jako tak dostal.
Každý rok ale přináší nové problémy, ať už interní, nebo osobní. Každý z nás občas ujede, nebo prostě potřebuje vypnout. Je to nekonečný cyklus – a když člověk nemá možnost občas upustit páru, začne se z toho vytrácet energie i chuť pokračovat.
Mám v týmu například redaktorku, která si dala dvouletou pauzu, aby si vyčistila hlavu, a vrátila se zpátky plná nadšení. I tohle je pro mě důkaz, že odstup někdy dává větší smysl než neustálé tlačení na výkon.
Takže pokud bych měl někomu v téhle branži něco doporučit: dejte si pauzu, vypněte sociální sítě, sundejte si brýle, kvůli kterým nevnímáte svět okolo sebe, vyražte ven, do přírody, pryč od obrazovek. Já sám to tak občas dělám – i když upřímně, ve finále je to někdy těžké v roli šéfredaktora, protože určité věci prostě stojí na vás a úplně zmizet nejde.
Ale právě proto je o to důležitější hlídat si, aby vás to celé nesemlelo, což se mi bohužel už několikrát stalo, jen to na sobě nedávám někdy znát.
Co považuješ za největší highlight napříč existencí CoreMusic?
Takových momentů bylo víc, ale jeden opravdu nečekaný se stal Jirkovi na Rock for People během koncertu Bring Me the Horizon. Natáčel tam vtipné video s týpkem převlečeným za Ježíše – ten o ničem samozřejmě nevěděl. Celé to působilo jako takové „vzkříšení v praxi“, protože tenhle Ježíš to schytal v moshpitu naplno… a pak se najednou zničehonic objevil vedle Jirky.
To video nakonec obletělo svět a dostalo se až na Instagram samotných Bring Me the Horizon. Což je přesně ten typ momentu, který se prostě nestává každý den. Všichni jsme na to koukali dost nevěřícně – a jo, byli jsme z toho solidně v šoku, haha.
Takže jo – i tohle je jeden z těch „funny highlightů“, kdy se ukáže, že dobrý nápad ve správný moment může vystřelit mnohem dál, než by kdokoliv čekal.
A co naopak největší fuck-up?
Upřímně – žádný „zábavný fuck-up“, který by stál za vyprávění, asi nemám. Spíš naopak. Jedna věc ale vyčnívá jako úplně nejhorší zkušenost, kterou jsme si prošli.
Nevzpomenu si přesně na rok, ale jednoho dne nám někdo hacknul sociální sítě – Facebook, Instagram, a dokonce i můj osobní účet, který byl s CoreMusic propojený. Útočníci na naše profily nahrávali brutální videa s popravami. V tu chvíli to byl naprostý šok a bez debat nejhorší situace, jakou jsme kdy řešili.
Naštěstí se mi podařilo získat kontakt na specialistu, který pracoval pro Metu. Po hodně náročném procesu se nám podařilo účty získat zpět. Nebyla to levná záležitost, ale pořád lepší než čekat roky, jestli to platforma někdy sama vyřeší.
Paradoxně jsme ten moment dokázali otočit v nový začátek – prakticky hned po obnovení účtů jsme spustili i nový web.
Když jsme u toho nejlepší / nejhorší, troufneš si vyjmenovat několik nejlepších a nejhorších koncertů, festivalů či jiných akcí, kterých se zástupci CoreMusic zúčastnili?
Ty nejlepší koncerty zažívám většinou ve Fóru Karlín. To místo pro mě dlouhodobě patří mezi nejjistější koncertní zážitky, stačí si jen vzpomenout na Limp Bizkit, Tenacious D, Meshuggah a hromadu dalších.
Mám za sebou i skvělé ročníky na Rock for People, Fajtfestu a nově i Brutal Assaultu, kde zároveň i pracuju. K tomu pár festivalů v zahraničí – každý z nich měl svoje silné i slabší momenty, ale dohromady to vždycky dává zajímavou zkušenost.
Myslím, že je fajn zkoušet nová místa. Občas vyjet vlakem do okolních zemí, zajít na menší festivaly nebo do nových klubů. Jedno místo se člověku časem přirozeně okouká – a pokud má energii a možnost, dává smysl to neustále objevovat dál.
Je mi 28 a mám pocit, že jsem viděl většinu kapel, které jsem kdy vidět chtěl. Takže už spíš jen „sbírám“ kapely jako Pokémony – a sleduju, kam mě to dál zavede.
Mnohdy jdete na prvního předskokana velké kapely, o kterém nikdo neslyšel, haha.
Díky CoreMusic se mi splnily sny!
Pojďme se přesunout k vaší oslavě, která proběhne 23. května v pražském klubu Rock Café. Na co se můžou návštěvníci těšit? Chystají se nějaká neočekávaná překvapení?
Můžu prozradit, že jsem zrovna včera zadal do výroby nový merch. O design se postaral Jiří Pavlačka, za což mu patří velký dík, a pokud se nepletu, půjde o první CoreMusic merch po zhruba deseti letech.
Za zmínku stojí i speciální vystoupení tuzemských Mad Rabbits. Ke kapele se vždy na jeden song připojí členové z Pyromann, Bound To Break a Flashback, takže bude zajímavé sledovat, jak si s tím kluci poradí naživo.
Chystá se i nová hudba od Escape The Madness, kteří dorazí z Německa. Celkově nás čeká dost zajímavých věcí.
Bude dort?
Já moc na sladký nejsem, ale možná že ten dort uděláme, nebo to vymyslíme po našem!
Co by s sebou měli přinést gratulanti? Nebo stačí, když si koupí lístek a užijí si akci?
Pro nás je teď klíčové znovu propojit komunitu – všechny, kteří mají tuhle scénu rádi a vnímají, že zažívá svůj druhý dech. Vážíme si každého, kdo dorazí, pozdraví starou i novou partu, užije si kapely a dá si s námi trochu nostalgie i současnosti v jednom.
Takže doražte. Těšíme se na vás – celá redakce.
Odkaz na Facebookovou událost najdete zde: https://www.facebook.com/events/2359512754503593
Vstupenky na tuhle libovou oslavičku pak koupíte na GoOut i Ticketportal.
