BUSHI Beat Loneliness vyšlo: 18. července "Nejúspěšnější a nejvíce nestydatou napodobeninu Nirvany," jak se o nich posměšně psalo, si v Americe zamilovali. Dokonce tak moc, že jejich druhá nahrávka "Razorblade Suitcase" se vyšplhala na úplný vrchol hitparády. Jenže i grungové renesanci označované jako post-grunge postupně došel dech a Bush to začátkem nultých let zabalili. Po návratu na scénu po bezmála deseti letech sice po komerční stránce nedokázali překročit svůj stín, ale na rozdíl od mnoha někdejších souputníků si alespoň zachovali důstojnost. Přestali opisovat jinde a konečně začali být sami sebou. Prostě poctivá rocková kapela bez zbytečných póz, bez nadbytečných studiových cingrlátek, s tak akorát zemitým zvukem a stále hmatatelným zbytkem devadesátkového sex-appealu. A s drobnými odchylkami takto fungují dodnes a vydávají alba, která nikdy nespadla do podprůměru. Aktuální "I Beat Loneliness" je v kontextu kapely poměrně dobře čitelné. První polovina nahrávky tepe ve středním tempu, svěží dynamice a solidních riffech, za které by se nemuseli stydět ani takoví Creed. Kapela se nijak nestylizuje, nesnaží se za každou cenu tlačit na melodickou linku, byť tuto schopnost Gavid Rossdale jistě nezapomněl. A co zejména nezapomněl, je cit pro procítěnější a jemnější kusy, kterých je plná druhá půlka desky a které naštěstí tupě netlačí na první signální (zdravíme Chada Kroegera). "We Are of This Earth" nebo "Don't Be Afraid" jsou skutečně nádherné kusy. Bush v roce 2025 možná nejsou vůbec cool a až budou začátkem října hrát v Praze s Volbeat, dorazí na ně patrně publikum převážně 45+, které si přijde hlavně zavzpomínat na devadesátky. Není ale třeba věšet hlavu. Gavin a spol. ustáli bouřlivé turbolence, které hudební business přináší, nestali se revivalem sebe samých a dělají nadále hodně příjemnou muziku. (recenze vznikla pro říjnové číslo časopisu Spark)
8/10