BETWEEN THE BURIED AND METhe Blue Nowhere vyšlo: 12. září Ne, jinak. To se takhle jednou na swingers party potkal metal, jazz, hard rock, Americana, filmová hudba, country. Slovo dalo slovo... Ba ne, bylo to ještě jinak. Ta swingers party byla mnohem velkolepější, těch kapel a nejrůznějších žánrů tam bylo přibližně... Všechny. Úplně všechny. Slovo dalo slovo a za devět měsíců se narodila nahrávka "The Blue Nowhere". Až tak moc do šířky jsou Between the Buried and Me rozkročení a neuchopitelní. Parta kolem dvojice otců zakladatelů Tommyho Gilese Rogerse a Paula Waggonera i po čtvrtstoletí na scéně prokazuje neuvěřitelnou hravost, kdy si ti dva vůbec nelámou hlavu s tím, jak bude výsledek znít, a prostě tam sypou, co je zrovna napadne. A na pořadu dne není ani snaha o posluchačskou přívětivost nebo srozumitelnost. Co kdysi bývalo pro Pražský výběr už moc, tam Between the Buried and Me teprve začínají. Mít desetinásobný budget na studio, možná by dnes právě takto zněli Hentai Corporation. Nápad střídá nápad, ale ten už je přebitý dalšími deseti nápady, mezitím se sedmapadesátkrát změní tempo a stošestnáckrát nálada. Není tu dobře známá snaha jiných progresivců pozvolna stavět cihličku po cihličce a pomalu budovat náladu. Tihle chlápci na obvody z tvárnic naštorc posadí dřevěný trám, ten pobijí dvaceti hřebíky, na to vše vyskládají skelnou vatu a celé to polijí lepidlem. Možná to vypadá trochu divně, tvar to drží jen s velkým vypětím, ale je zábava na to koukat a ve finále jde vlastně o svojský kus umění, který jen tak někdo nesvede. Vlastně jako ten pohádkový dort, co pekli Pejsek s Kočičkou, jen s tím rozdílem, že z tohoto nikoho břicho bolet nebude. Možná jen úplné ignoranty. Všichni ostatní, pokud budou nahrávce ochotni pověnovat dostatek přehrání a pozornosti obecně, budou odměněni hodně nevšedním zážitkem. Ryzí muzikantství v té nejgeniálnější (čti: nejšílenější) podobě. A na závěr ještě taková malá anketka. Kteří účastníci z té v úvodu zmíněné swingers party k vám z celého alba promlouvají nejvíc? Za sebe říkám: Mansonovsky vyřvávaný refrén v "God Terror", vzletná MUSEovská poloha ve čtvrté minutě skladby "Slow Paranoia" a taky filmová, ani ne minutová vsuvka "Mirador Uncoil", která by se z fleku mohla objevit v příštím filmu Tima Burtona. Zkrátka a dobře, cenu za nejpoťouchlejší album roku vyhrávají: Between the Buried and Me. Velký potlesk. (recenze vznikla pro zářijové číslo časopisu Spark)
9/10