GARBAGELet All That We Imagine Be the Light vyšlo: 30. května Až mi v tu bylo trochu líto, že jsem totožného tvora měl několik dní předtím na talíři, ale to je zase jiný příběh. Chobotnice evidentně uhranula i americkou partu Garbage, a to tak, že ji umístila na přední obal své nové nahrávky. A stačí jeden poslech a člověka napadne, že prostě všechno se vším souvisí. V pořadí osmá nahrávka "Let All That We Imagine Be the Light" taktéž oplývá nadbytkem mozkové hmoty. Je to album enormně chytré. V první řadě zvukovým konceptem, kdy slyšíme pro kapelu povědomé zvuky syntezátorů i kytar, ale stejně je to vzrušující a zdánlivě nepoznaný pocit jako při prvním setkání v devadesátých letech. Žánrově jen těžko zařaditelné, byť s lehkými odkazy: tu trip-hopoví Portishead ("Radical", "The Day That I Met God"), jindy nádech The Cure ("Get Out My Face AKA Bad Kitty"). Zvuk je skutečně vymazlený a do detailů propracovaný. Ani bych si nechtěl tipovat, z kolika stop jsou některé písně složeny. A pak zmíněná srdce. Ani v tomto ohledu Garbage neztrácí. Není to chladnokrevně vykalkulovaná hmota, jsou to skladby živé, organicky pulsující. A zejména s názorem, což demonstruje hned úvodní "There's No Future In Optimism" inspirovanou vraždou George Floyda, která ve spojených státech vedla k založení hnutí Black Lives Matter. Rasismus je zlo a čím víc to budeme nahlas opakovat, tím lépe. Pokud by si snad někdo v tuto chvíli mylně pomyslel, že politika do hudby nepatří, ať se novým Garbage (a ostatně celé jejich diskografii) vyhne obloukem. Ti ostatní jistě oblíznou všech deset. Na nahrávce je stále co objevovat a rozhodně se vyplatí věnovat jí mnoho času. Vrátí vám to. (recenze vznikla pro červnové číslo časopisu Spark)
8/10
