Till Lindemann se podle některých v druhé dekádě třetího tisíciletí definitivně utrhl ze řetězu. Podle jiných se jen totálně umělecky osvobodil. Jeho druhá básnická sbírka "In stillen Nächten/Za tichých nocí" si pravda nedělá s korektností vrásky. "Vzal jsem tě k sobě, rány ti olízal, tvé srdce jsem hledal, málem hledání jsem vzdal. Prsa očichal smyslně, hledal jsem dlouho a trpce, vlezl jsem do tebe úplně, nenašel jsem tvoje srdce," zoufá si Lindemann v básni "Bez srdce". Zvrhlé verše? Možná spíš brutálně upřímné, stejně jako v eposu, který nemilosrdně tepe milenčiny rodiče. "Nesnáším tvého otce, pro břicho kypící, nesnáším tvoji matku, pro šunky visící, z tělesné touhy lačné, věděli v noci, co je třeba, před svatbou ještě tě zplodili, suchým sektem mírně opilí, stud zatím jedl suchý chleba," úryvek z básně "Být ze špatných rodičů", která je součástí spojené sbírky Die Gedichte (Messer/In Stillen Nächten), jež vyšla na českém trhu v loňském roce jako Básně: Za tichých nocí/Nůž.
Velký článek o Tillu Lindemannovi i jeho básních přináší dubnový Spark.
