RECENZE: Oceans Of Slumber - Where Gods Fear to Speak

OCEANS OF SLUMBER
Where Gods Fear to Speak

vyšlo: 13. září

Ať se děje cokoliv, tady se nedá odhadnout vůbec nic. Jen to, že to bude setsakramentsky vzrušující. Ostatně s kým a s čím máme tu čest, dostatečně výmluvně napovídá hned úvodní, do mnoha směrů rozmáchlá šleha. Jestli je právě toto "dark cinematic metal", jak sama sebe kapela nálepkuje, pak okamžitě potřebuju víc dark cinematic metalu a prosím rovnou do krevního řečiště.

Oceans Of Slumber ale očividně nemají nijak velkou potřebu vměstnávat se do jakýchkoliv škatulek. Vaří z toho, co jim zrovna přijde pod ruku a zvysoka kašlou na to, jestli to je nebo není konvenční způsob práce. Je to symfonie. Nikoliv v hudebním významu slova, ale ve smyslu využívání všech možných, často roztodivných nálad a vůní. Zvuková brutalita se drží za ruku se vzletnou melancholií, hrubý growl zase s jemnými klavírními tóny. Je to vlastně velkolepá, výpravná metalová opera, kterou suverénním přednesem táhne zpěvačka Cammie Beverly, jejíž projev nezná hranic.

Mimo jiné je tu prostor třeba i na folkmetalovou polohu ("Prayer"). V těch nejčitelnějších, nejuchopitelnějších momentech (pravda, není jich mnoho) mohou Oceans Of Slumber lehce evokovat třeba Gojiru, ale povětšinou vytanou na mysl spíš podobně neuchopitelné party jako Opeth. Ne nadarmo se kapele někdy přezdívá "Opeth s ženským vokálem".

Písně s průměrnou stopáží lehce pod šest minut jsou povětšinou zahaleny do tajemného a magického oparu a probublávají jako by pod povrchem. Chce to čas, aby dokázaly proniknout hlouběji pod kůži, ale odměna je sladká. A závěrečným hřbitovním pochodem "The Impermanence of Fate" to nekončí. Jako tečku kapela nachystala dobře známou "Wicked Game", původně od Chrise Isaaca. Skladba už poznala mnoho podob, ovšem tato je jedna z nejpůsobivějších. Ostatně jako celé dílo. Impozantní epos, kterých se rodí jen pár ročně.

 

(recenze vznikla pro zářijové číslo časopisu Spark)