Vytvoření stejnojmenného alba je pro kapely často velký krok, způsob, jak něco sdělit svým fanouškům. Co jste tím chtěli říct vy? Původně jsme si říkali, že by bylo skvělé pojmenovat desku "Asses To The Masses" (může jít o narážku na citát Alexandra Hamiltona "Masses are asses", který lze interpretovat jako iracionální chování individuálně rozumných lidí, strhnutých kolektivní silou davu, popřípadě jde název volně přeložit i jako "Zadnice/p*dele lidem/davům", pozn. redaktora). Jenže postupem času jsme zjistili, že ačkoliv nás ten název hodně baví a lidé by se nad tím jistě pousmáli stejně jako my, naše nové písně jsou ty nejvíc Neck Deep věci, co jsme kdy vydali - tak jsme to pojmenovali "Neck Deep" a bylo to. "Neck Deep" pro tu nejvíc Neck Deep tvorbu Neck Deep. Jestli ti to teda dává smysl.
V nedávném rozhovoru jsem s All Time Low probíral evoluci pop punku a žánrů obecně, proto si nemůžu pomoct a rád bych se na několik otázek z této oblasti zeptal i tebe. Co si myslíš o rozdělení kapel do žánrů? Myslím si, že v dnešní době už celkově na žánrech tolik nezáleží. Rozhodně ne tolik, jako když jsem vyrůstal. Býval jsem takový ten typický teenager, co je hrozně drsnej metalista a neposlouchá nic než metal, protože ten je přece nejtvrdší, nejlepší a hodně lidí okolo mě to mělo stejně tak. V dnešní době je to, aspoň podle mě, všechno takové otevřenější a volnější, jak je vidět například na line-upech mnohých festivalů a koncertů. Byli jsme na turné s několika punkovějšími nebo vyloženě hardcorovými kapelami, ale žánry jsme neřešili. Byli to dobří lidé, přátelé, a tak jsme se spolu s nimi překlenuli z toho uzavřeného pohledu zaměřeného jen na škatulky. Bavili jsme se, objevovali a naši fanoušci stejně tak, což je podle mě moc dobře. Lidé by si neměli říkat, co je s nimi špatně, když poslouchají tohle, nebo něco jiného. Můžeš si přece poslouchat, co jen chceš a nikdo by ti do toho neměl kecat.
Řekl bys, že je dnešní hudba spíše odnoží a kombinací toho, co již bylo nahráváno v minulosti, nebo je v ní stále dost nového a originálního? Řekl bych, že hudba přichází ve vlnách. Snad každá kapela si musí brát aspoň malý díl inspirace od někoho před nimi, to je přirozený cyklus. Kdoví, třeba se za pět let objeví někdo, připomínající "starou tvorbu" Neck Deep. Je to trochu šílená představa, ale reálná. Vždyť my si taky brali inspiraci z tvorby Blink-182. Jak už jsem řekl, jde to ve vlnách a všechno na sebe navazuje.
Vaše píseň "It Won't Be Like This Forever" skýtá prosté poselství o tom, jak nic není věčné, ať už jde o věci dobré, nebo zlé. Proto bych se s tebou teď rád podíval do budoucna, konkrétně budoucnosti hudby. Máš nějakou představu o tom, jak bude vypadat hudební průmysl a hudba obecně například za 20, 30 let?
Tyjo, vůbec. Ani kdybychom jako kapela teprve začínali, pochybuju, že bychom měli jakoukoliv představu o tom, jak se bude svět kolem nás měnit vlivem TikToku a dalších sociálních sítí, nebo AI. Když jsme zakládali kapelu, Instagram byl venku asi tak rok - kvůli čemuž teď asi zním jako důchodce - ale pochop mě a koukni na to, jak moc změnil životy lidem z celého světa. Nevím, jak velká změna v hudbě nastane, ale v jedno doufám definitivně. Že ji lidé budou stále milovat, podporovat své oblíbené interprety a dávat svou lásku najevo na koncertech a festivalech, jako je tento. Tahle společně sdílená radost je tím největším štěstím, které mohou hudebníci i jejich fanoušci pocítit.Myslíš si, že bude pop punk aktuální a vyhledávaný i za několik dekád? Kdoví. Když se na něj koukneš zpětně, tak byl nejdřív hrozně cool, pak zase opadl, teď se zase vrátil... Jde to ve vlnách a kruzích, jako všechno kolem nás. Nejdřív jsi na špici, potom dole, všichni tě nenávidí, najednou jsi zase v kurzu a nemůžou se tě nabažit... neustále se to točí. Když jsme začínali, byli jsme svým způsobem docela outsideři. Pop punkeři v době, kdy už nebyl moc in a všichni se mu tak nějak vyhýbali. My jsme proplouvali a dělali, co nás baví. Teď s tím vypadají lidé o dost víc v pohodě, než před těmi asi 12 lety, za což jsme samozřejmě rádi.
Další otázka k písni, tentokrát k "Take Me With You" a touze odletět od problémů Země v létajícím talíři. Věříš, že existuje mimozemský život? Každopádně! Rozhodně! Na 100%! Nemyslím si teda, že pod zemí žijí nějací reptiliánští vládci, nebo že nás zrovna pozoruje malinká šedá postavička s ohromnou hlavou, to ne. Ale představa, že bychom byli jedinou planetou v celičkém vesmíru na níž v průběhu věků vznikl inteligentní život mi přijde velmi nepravděpodobná. Nejspíš je tam někde něco většího, mocnějšího a děsivějšího, než si umí lidé vůbec představit, takže jestli se tu cokoliv objeví, buďte k tomu radši sakra přátelští.
Jakou nejcennější lekci ses v kapele naučil? Nenechat si to stoupnout do hlavy. Snažit se být ke všem milý a užívat si to, co máme. Neberu kapelu jako práci, ale jako úžasný čas trávený něčím, co miluju s těmi nejlepšími přáteli. Berte hraní jako zábavu, ne kariéru. Je jedno, jestli je pod stagí sto, nebo milion lidí - my si to užijeme vždycky. Řekl bych i, abyste byli skromní a pokorní, ale jakmile člověk něco takového řekne, už to vypadá, že jím není, takže to řeknu nejjednodušeji, jak můžu. Buďte na sebe milí, hodní, važte si každého, koho kdy potkáte a dobře se bavte. Takhle nemůžete chybovat.
Kdyby ses mohl vrátit do minulosti, na začátek své kariéry, změnil bys něco? Rozhodně bych chodil na lekce kytary! Když si jen pomyslím, že hraju skoro 20 let, což není zrovna nejkratší doba a pořád to stojí za hovno, asi jsem to neměl v mládí tak flákat. Takže jo, po stagi sice běhám a tancuju výborně, ale myslím, že kdybych se tehdy zaměřil víc na ovládání rukou, než nohou, byl bych daleko lepším hudebníkem. Snažím se to napravit a aktuálně procvičuji hraní asi nejpečlivěji v životě, jen je škoda, že jsem s tím nezačal o něco dřív.
Co si myslíš o důležitosti sociálních sítí pro hudební skupiny současnosti? Kapela se bez nich dnes neobejde, bohužel. Řekl bych, že dřív byl svět o něco jednodušší, prostě skupinu buď znáš, nebo neznáš. Teď bys o sobě měl dávat každou chvíli vědět, ať tak nějak zůstaneš v neustálém povědomí lidí. Celkově nejsem velký vyznavač sociálních sítí, myslím, že je toho všude přehršel a lidé tak nějak zapomínají na realitu. TikTok sice mám, ale zapínám ho jenom kvůli inspiraci na jídlo, čehož je teda plný. To mi bohatě stačí.
Zmínil ses o svém dospívání, jako období poslechu pouze "pravé tvrdé" hudby? Jak jsi s hudbou začínal a které byly tvé nejoblíbenější kapely?
Byl jsem naprosto posedlý Killswitch Engage, In Flames a třeba Shadows Fall, zkrátka metalcorem a metalem z počátku tisíciletí. Bylo mi kolem 16, když jsem se propracoval k hardcore kapelám jako Have Heart, Verse, Champion. Toho jsem se držel docela dlouho, kolem 20 jsem si začal rozšiřoval obzory a tak to tak nějak zůstalo. Jsem hrozně vděčný, že kluky z jedné z mých oblíbených kapel, One Step Closer, teď můžu nazývat dobrými přáteli a rozhodně je doporučuju všem, koho uvidím. A tím se zase vracíme k předchozímu tématu. One Step Closer hrají přesně ten typ hudby, kterou bych poslouchal, kdybych se nějakým kouzlem vrátil do svého náctiletého já.Kdybys mohl vyjmenovat tvoje top 3 alba, jaká by to byla? "Songs to Scream at the Sun" (2008) od Have Heart, "From Here To Infirmary" (2001) od Alkaline Trio a "Sing The Sorrow" (2003) od AFI.
Jaký je tvůj život, když zrovna nejsi na turné s kapelou?
Jsem vášnivý běžec, miluju maratony. Můj nejdelší byl letos v Manchesteru a podařilo se mi ho zaběhnout pod 3 hodiny, asi za 2:55. Většinou běhám 6 dní v týdnu. Kromě toho si rád zahraju na počítači, popřípadě si zajdu se psem na procházku. Jsem muž prostých potřeb. S ranní kávou, dobrým jídlem, pohodovou procházkou a klidem od hektičnosti turné, nejde být nespokojený.
