RECENZE: Dymytry - Five Angry Men

DYMYTRY
Five Angry Men

vyšlo: 26. ledna

U exteriéru ale úvodní salva kritiky chtě nechtě končí, protože "zahraniční linka" se novým albem neline vůbec špatně. Alen Ljubić sice nepatří k necharizmatičtějším zpěvákům široko daleko a jeho hlas k nejrozpoznatelnějším, ale svoji práci odvádí velmi dobře. Svojí těžce neanglickou výslovností má paradoxně blíž k Čechovi než rodilému mluvčímu, ale to se dnes na globální scéně neřeší.

Desítka písniček je po řemeslné stránce ukázkou skvěle zvládnutí práce. A to v rovině skladatelské i produkční. Melodické, zvukově hutné a celkově moderně pojaté metalové skladby se nijak neodchylují od známého, nejjednoduššího možného schématu sloka - refrén - sloka. Nejvýrazněji tu ční cover "Legends Never Die", který funguje na první dobrou. I po textové stránce zvolila kapela cestu maximální srozumitelnosti. Žádná velká poetika, prostě jednoduše rovnou na solar, chvílemi i za cenu banálnosti (příkladem budiž hned úvodní říkankovitá "Enemy Lost" o šikaně).

• FOTOGALERIE: Naposledy s Dymytry. Loučení Prothea tleskala po strop plná O2 Arena
• ROZHOVOR: Protheus (Dymytry) - „Míchání metalu s dalšími styly mě baví“

 

Po zvukové stránce se pak "Five Angry Men" může sebevědomě poměřit s libovolnou současnou evropskou nebo americkou heavy kapelou podobného zrna. Dymytry, model "zahraničí 2024", snad nejvíc evokují Five Finger Death Punch. Přinejmenším "Three Steps To Hell" by svým chlapáckým vyzněním i celkovou atmosférou sedla do repertoáru Ivana Moodyho a spol. jak prdel na hrnec, podobně i "Dead Living Dead". Což je pro Dymytry pochvala i výtka v jednom. Kapela se sice nyní stala pro zahraniční trh konkurenceschopnou (což byl při produkci patrně hlavní cíl), ale za cenu obětování vlastního ksichtu. Současný krok vstříc zahraničnímu úspěchu každopádně dopadl velmi solidně a už jen za projevenou odvahu do něčeho takového jít zaslouží kapela respekt.

(recenze vznikla pro lednové číslo časopisu Spark)