PARKWAY DRIVEDarker Still vyšlo: 9. září
Postupně muzikanti opatrně odkrývali, že ještě před udeřením Covidu a dále během tvorby nahrávky se dostali do fáze vyhoření a do stavu, kdy kvůli mimořádně napjatým vztahům balancovali na hraně kapelu pohřbít. Až taková dramata se u Australanů odehrávala. "Darker Still" tak oni sami označují za nový začátek. Ať už se ale v době tvorby nahrávky odehrávalo mezi pěti muzikanty cokoliv, dokázali negativní pnutí přetavit do famózního výsledku.
Už v roce 2015 albem "Ire" započali expandovat do nových poloh a následující "Reverence" (2018) už s mnoha emotivními a experimentálními momenty sebejistě kráčelo po nově vytyčené cestě. "Darker Still" je logickým vyústěním těchto choutek. Ty tam jsou dominující metalcorové kořeny. Jasně, tu a tam se jako závan starých časů objeví perfektně vystavěný, šťavnatý breakdown, ale dříve dominující agrese definitivně ustoupila do pozadí. Parkway Drive dnes dělají "velký" metal se vším, co k němu patří.
Většina skladeb se valí ve středním tempu, obalena mohutným zemitým riffováním a chvílemi hodně chytlavými hymnickými refrény i epickým sborem. Principál Winston McCall se pouští do hřmotného řevu, teskně čistého zpěvu, hlubokého recitálu a nezdráhá se ani zarapovat. Na velkoleposti pak albu dodávají drobnosti typu varhan nebo zvonkohry. A bezmála sedmiminutovou titulní "Darker Still" zase doprovází westernovsky zasněné pískání. Tady je zkrátka všechno, navíc namíchané tak akorát, aby nic zbytečně nevyčnívalo.
Parkway Drive před pár lety někteří opatrně označovali za nástupce metalových gigantů typu Metallica. Po vydání "Darker Still" je jisté, že tyto hlasy zesílí. Z Parkway Drive je definitivně "velká" kapela s velkou budoucností.
(recenze vznikla pro říjnový časopis Spark)
9/10