Na naše otázky ohledně fungování organizace Konsent, která se snaží bojovat s mýty o sexuálním násilí, odpovídala Karolína Křížová, koordinátorka projektu Žádná tabu před tabulí.
Co bylo hlavním důvodem či impulsem k založení organizace Konsent?
V roce 2015 byl zveřejněn průzkum veřejného mínění organizace Amnesty International ČR, ze kterého vyplynula řada znepokojivých věcí. Ukázalo se v něm například, že třetina Čechů a Češek (a asi polovina dotázaných mužů) si myslí, že v některých případech je za znásilnění spoluzodpovědná oběť. Podobné nebezpečné stereotypy nám přišly nepřijatelné a rozhodli jsme se proto přispět k celospolečenské osvětě o tom, jaké má sexuální násilí formy, kdo se ho nejčastěji dopouští a jak naopak vypadá respektující chování. Osvětová kampaň, kterou jsme vedli v roce 2016, se pak rozrostla na celé spektrum osvětových, preventivních a lobbingových aktivit.
Co všechno je náplní organizace? Můžete krátce charakterizovat její poslání?
V Konsentu se snažíme bořit mýty o sexuálním násilí i sexualitě celkově. Osvětu a prevenci násilí vedeme rovnou na několika frontách - skrze vzdělávání dětí, dospívajících i studujících vysokých škol, kultivaci prostředí firem, univerzit a nočních klubů nebo školení rodičů, pedagogů a pedagožek v moderní sexuální výchově. Naše úsilí míří na to, jak jako společnost vidíme sexuální násilí i zdravou sexualitu a jak se k nim stavíme - jestli se studem a předsudky, nebo naopak bez tabu, pozitivně a otevřeně. Nám samozřejmě druhá možnost přijde mnohem lepší pro všechny.
Jak v současné době hovoří čísla o sexuálním násilí na ženách u nás?
Podle odborných zdrojů dojde v ČR asi ke 12 000 znásilnění ročně. Z toho ale jen 5 % obětí svou zkušenost nahlásí na policii a jen zlomek z nahlášených je odsouzen. Spousta obvinění je staženo, ještě než může k rozsudku dojít, jelikož vyšetřovací i soudní procesy jsou pro oběť a případné svědky extrémně náročné a zatěžující. Mnohdy v nich dochází k retraumatizaci oběti, která raději proces předčasně ukončí.
Statistiky ohledně sexuálního násilí jsou nicméně poznamenané právě nízkou mírou nahlašování a stigmatizací tohoto tématu.
Jakých konkrétních výsledků chce organizace dosáhnout?
V současné době kromě našich preventivních a osvětových aktivit usilujeme také o nápravu znění definice znásilnění v českém trestním zákoníku. Zasazujeme se o definici, která bude zakládat znásilnění na absenci souhlasu a nebude požadovat násilí nebo pohrůžku násilí (případně zneužití bezbrannosti), jak je tomu u současné definice. Definici znásilnění založenou na souhlasu má spousta evropských zemí (včetně například Chorvatska, Belgie nebo Německa). V širším měřítku pak usilujeme o otevřenější přístup české společnosti k sexualitě a vymýcení mýtů a mylných představ o sexuálním násilí.
Od roku 2017 provozujete tzv. Svépomocnou skupinu pro ženy, jež se staly obětí sexuálního násilí. Jak přesně tato skupina funguje a jak ji mohou ženy v nouzi vyhledat?
Do svépomocné skupiny některé ženy a dívky chodí nepřetržitě už od jejího založení, některé naopak přijdou jen párkrát nebo ji navštíví jen jednou "na ochutnávku". Není v ní žádný závazek, je tu zkrátka pro ženy a dívky, které ji v některé fázi svého života potřebují. Členky se schází každý druhý čtvrtek v podvečer, v současnosti osobně, ale během pandemických opatření skupina fungovala v online módu. Zájemkyním o účast stačí napsat emailem facilitátorce skupiny, že chtějí přijít. Nikdo po nich nechce, aby sdílely podrobnosti svojí zkušenosti, pokud se na to zrovna necítí. Skupina je svépomocná, nikoliv terapeutická, a to proto, že obsah tvoří samy členky. Sdílí vzájemně svoje pocity, myšlenky a třeba tipy na to, co jim pomáhá se se zkušeností s násilím vyrovnat. Někdy se samozřejmě ve skupině řeší těžká témata a náročné emoce, často má ale i pozitivní ladění a atmosféru sounáležitosti, vzájemné podpory a porozumění. Skupina pomáhá ženám, které prožily násilí, převzít nad svou zkušeností větší kontrolu.
Z jakých prostředků je organizace spravována? A může jednotlivec k jejímu chodu nějak přispět?
Naše činnost je závislá na grantech, které převážně dostáváme od Evropské unie skrze různé programy a dotace. Spolupracujeme také s Odborem rovnosti žen a mužů Úřadu vlády ČR, který v rámci projektu podpořeném Norskými fondy přispívá k prevenci domácího a sexuálního násilí. Odbor nám pomáhá právě s realizací workshopů na základních a středních školách.
Je nicméně velmi těžké získávat dostatek financí na naše aktivity a poptávka po nich v poslední době výrazně převyšuje naše možnosti. Musíme třeba odmítat školy, které chtějí naše workshopy, ale nemůžou si je dovolit a grant už na ně taky nestačí. Snažíme se vymýšlet cesty, jak naše služby zpřístupnit co nejvíce lidem, ale stojí nás to hodně času a úsilí, často bez velkých úspěchů.
Velmi důležité jsou pro nás proto příspěvky našich podporovatelů, kteří věří v naše poslání a jednorázově, nebo pravidelně nám posílají finanční dary dle svých možností. Přispět je možné přes portál Darujme, a to částkou, kterou si člověk sám zvolí.
Cítíte stále jakési stigma kolem sexuálního násilí na ženách, nebo máte naopak pocit, že se v tomto ohledu jako společnost zlepšujeme?
Ve vnímání sexuálního násilí (nejen na ženách) se jako společnost rozhodně posouváme, byť malými krůčky. Ukazuje se to mimo jiné na tom, že rostoucí počet veřejně známých osobností vychází na světlo se svými zkušenostmi se sexuálním násilím. Odezva na tyto případy ale zároveň ukazuje, že není vyhráno a ve společnosti nadále panuje řada škodlivých stereotypů a stigmat.
Vaše organizace cílí také na děti ve školním věku. Jak děti na tuto osvětu reagují?
Děti a dospívající naše workshopy vítají, baví je. Po počátečním testování hranic, troše trapnosti a smíchu nad citlivými tématy většinou ostych opadne a účastníci a účastnice se do workshopu různou měrou aktivně zapojují. Oceňují, že jim je nasloucháno a že můžou sdílet a diskutovat nad svými vlastními názory a pohledy na věc. Workshopy jsou pro ně vítaným zpestřením a taky příležitostí bavit se o tématech, které jsou pro ně v danou dobu bytostně důležité. Sexualita je pro dospívající tématem, které vzbuzuje zvědavost, ale i obavy. Poskytnout mladým lidem prostor ptát se a diskutovat je nenahraditelné.
Od vyučujících, kteří využívají naše metodiky sexuální výchovy, slýcháme, že vedení lekcí nebylo zdaleka tak velkou výzvou, jak čekali. Samozřejmě je ale vždy potřeba nastavit hranice a vhodná pravidla, aby se v lekci všichni cítili bezpečně.
Za poslední dobu se vyrojilo hned několik kauz týkajících se zneužívání žen vlivnou osobností (kauzy Feri, Cimický, Trávníček). Je to pro vás nějak překvapivé, nebo to podle vás není nic neobvyklého?
Řekla bych, že vyplynutí těchto kauz na povrch bylo jen otázkou času. V zahraničí se v posledních letech (hlavně ve spojitosti s hnutím MeToo) začalo o podobných případech mluvit výrazně víc a ačkoliv tady podobný průlom probíhá později a v menším měřítku, je přirozené, že k tomu dochází. A jakmile se o této problematice hovoří a některé oběti měly odvahu veřejně vystoupit, další výpovědi se pravděpodobně budou nabalovat - což už se děje u jednotlivých medializovaných případů.
Samotné zneužívání a násilí páchané vlivnými osobnostmi pro nás rozhodně překvapivé není. Tito lidé disponují mocí, která hraje v jejich prospěch a pomáhá oběti umlčet, zejména pokud jsou v obzvlášť zranitelné pozici, jako tomu bylo třeba u Cimického. Vystoupit jako jednotlivec proti někomu, kdo má za sebou oporu instituce, veřejnosti, fanoušků či voličské báze je extrémně těžké. Není tedy divu, že to mnoha z přeživších trvalo řadu let - a je hodné obdivu, že sílu nakonec vůbec našly.
Je nicméně velmi těžké získávat dostatek financí na naše aktivity a poptávka po nich v poslední době výrazně převyšuje naše možnosti. Musíme třeba odmítat školy, které chtějí naše workshopy, ale nemůžou si je dovolit a grant už na ně taky nestačí. Snažíme se vymýšlet cesty, jak naše služby zpřístupnit co nejvíce lidem, ale stojí nás to hodně času a úsilí, často bez velkých úspěchů.
Velmi důležité jsou pro nás proto příspěvky našich podporovatelů, kteří věří v naše poslání a jednorázově, nebo pravidelně nám posílají finanční dary dle svých možností. Přispět je možné přes portál Darujme, a to částkou, kterou si člověk sám zvolí.
Cítíte stále jakési stigma kolem sexuálního násilí na ženách, nebo máte naopak pocit, že se v tomto ohledu jako společnost zlepšujeme?
Ve vnímání sexuálního násilí (nejen na ženách) se jako společnost rozhodně posouváme, byť malými krůčky. Ukazuje se to mimo jiné na tom, že rostoucí počet veřejně známých osobností vychází na světlo se svými zkušenostmi se sexuálním násilím. Odezva na tyto případy ale zároveň ukazuje, že není vyhráno a ve společnosti nadále panuje řada škodlivých stereotypů a stigmat.
Vaše organizace cílí také na děti ve školním věku. Jak děti na tuto osvětu reagují?
Děti a dospívající naše workshopy vítají, baví je. Po počátečním testování hranic, troše trapnosti a smíchu nad citlivými tématy většinou ostych opadne a účastníci a účastnice se do workshopu různou měrou aktivně zapojují. Oceňují, že jim je nasloucháno a že můžou sdílet a diskutovat nad svými vlastními názory a pohledy na věc. Workshopy jsou pro ně vítaným zpestřením a taky příležitostí bavit se o tématech, které jsou pro ně v danou dobu bytostně důležité. Sexualita je pro dospívající tématem, které vzbuzuje zvědavost, ale i obavy. Poskytnout mladým lidem prostor ptát se a diskutovat je nenahraditelné.
Od vyučujících, kteří využívají naše metodiky sexuální výchovy, slýcháme, že vedení lekcí nebylo zdaleka tak velkou výzvou, jak čekali. Samozřejmě je ale vždy potřeba nastavit hranice a vhodná pravidla, aby se v lekci všichni cítili bezpečně.
Za poslední dobu se vyrojilo hned několik kauz týkajících se zneužívání žen vlivnou osobností (kauzy Feri, Cimický, Trávníček). Je to pro vás nějak překvapivé, nebo to podle vás není nic neobvyklého?
Řekla bych, že vyplynutí těchto kauz na povrch bylo jen otázkou času. V zahraničí se v posledních letech (hlavně ve spojitosti s hnutím MeToo) začalo o podobných případech mluvit výrazně víc a ačkoliv tady podobný průlom probíhá později a v menším měřítku, je přirozené, že k tomu dochází. A jakmile se o této problematice hovoří a některé oběti měly odvahu veřejně vystoupit, další výpovědi se pravděpodobně budou nabalovat - což už se děje u jednotlivých medializovaných případů.
Samotné zneužívání a násilí páchané vlivnými osobnostmi pro nás rozhodně překvapivé není. Tito lidé disponují mocí, která hraje v jejich prospěch a pomáhá oběti umlčet, zejména pokud jsou v obzvlášť zranitelné pozici, jako tomu bylo třeba u Cimického. Vystoupit jako jednotlivec proti někomu, kdo má za sebou oporu instituce, veřejnosti, fanoušků či voličské báze je extrémně těžké. Není tedy divu, že to mnoha z přeživších trvalo řadu let - a je hodné obdivu, že sílu nakonec vůbec našly.
