TOM MORELLOThe Atlas Underground Fire vyšlo: 15. října Návrat Rage Against The Machine na koncertní pódia totálně zabil covid a jelikož soudruzi další kolekci nezapomenutelných riffů a odzbrojujících textů už asi nikdy nenatočí, vystačit si po skonu náhradních Prophets of Rage musíme alespoň s Morellovým sólovým materiálem. U něj je největší problém absolutní nekompaktnost a snaha narvat typickou kvákající kytaru snad do všech možných žánrů. Morellova hráčská onanie tak míří do dub stepem šmrncnutého metalu, spojí se s Bring Me The Horizon, otře se o AC/DC a vyzve na souboj i folkového barda Chrise Stapletona. Jenže výsledek je spíš zoufalé hledání identity, kompilace nesourodých featů, kdy klidně hvězdná sestava s Eddiem Vedderem a Brucem Springsteenem v čele zabíjí australskou klasiku a snaha napasovat specifickou hru na kytaru jindy končí v tuně digitálního bordelu. Což je u člověka, který se prosadil inovativním stylem hraní a některé jeho songy jsou absolutní kult, sakra málo. A tím pádem pořád platí, že nejlepší, co Morello udělal sólo, je folkovým rebelantstvím prostoupený The Nightwatchman.
5/10
Milan "Řízek" Říský
ICE NINE KILLSThe Silver Scream 2: Welcome To Horrorwood vyšlo: 15. října "Welcome to Horrorwood" je druhým počinem, na kterém se kóraři Ice Nine Kills snaží rozšířit povědomí o hororových filmech, ať už kultovních nebo těch méně známých. Jak toho ovšem dosáhnout a překonat předešlý "Silver Scream" z roku 2019? Kapela se rozhodla vydala směrem "čím víc, tím líp". Jenže, jak už se říká "všeho moc škodí"… Hudebníci se tolik snaží každé písni dodat živost a překonat s ní tu předešlou, že je občas složité se v mišmaši nečekaných chorálů a chaotických kytarových i screamových pasáží vyznat. Některé písně (především v druhé půlce desky) tak působí vyloženě zmateně a přeplácaně, tudíž ztrácí původní poselství o uctění konkrétního filmového snímku. Tímto nám v několika málo případech z hudby zbyde pouze beztvarý metalcore s občasným speciálním efektem nebo doprovodem v podobě dětského sboru. Jsou ale i skladby, ve kterých se kapele tato snaha o detail vyplácí. Skvělým případem je "Hip To Be Scared", odkazující na již kultovní magořinu American Psycho, která dělá čest své předloze textově, filmovými citacemi, skrytými odkazy i bravurně zpracovaným videoklipem (ty zde bohužel nehodnotíme). Vedle nešlápnete ani s "A Rash Decision" (Cabin Fever), "Shower Scene" (Psycho), nebo "Funeral Derangements" (Řbitov zvířátek). "Welcome to Horrorwood" je velmi solidní dvojkou, ale kvůli zmíněné přeplácanosti se genialitě vyváženějšího a promyšlenějšího prvního dílu nevyrovná.
6/10
Ondra "Wisby" Weisbauer
GEMINI SYNDROME3rd Degree - The Raising Vyšlo: 15. října Gemini Syndrome se po vlažném přijetí nahrávky "Memento Mori" studiově odmlčeli a nechali svou třetí desku "3rd Degree - The Raising" uzrát pět let. Ta zakončuje celou příběhovou trilogii bolestivého zápasu na pomezí života a smrti a v závěrečné části líčí proces znovuzrození a nalezení vyššího podstaty svého já. Čas tuto kapelní kapitolu uzavřít a posunout se dál. "3rd Degree - The Raising" se plácá ve stejné stereotypní nudě jako její předchůdce "Memento Mori", opakuje stejné postupy, techniky a vykrádá se mezi jednotlivými songy navzájem. Na novém albu Gemini Syndrome budete marně hledat výrazné a unikátní melodie v refrénech, snad s výjimkou slušně vystavěné skladby "Die With Me", ačkoliv se o ně kapela na první pohled tak moc snažila. Zajímavá je i práce ve studiu na mixu při kompletování a vyvažování hlasitostí zpěvu a bicích v poměru s kytarami. Ale třeba to byl záměr. Nová deska prostě nenabízí nic, co by vám nakopalo zadek či vás alespoň na chvíli poblouznilo a pravděpodobně brzy zůstane zapomenuta mezi návalem dalších nahrávek. No, konec příběhu, ideální chvíle začít jiný.
3/10
Mates "Koury" Krč
THE DRAINOld Big Bad New Big Good vyšlo: 22. října Starý velký špatný, nový velký dobrý. Geniální název desky. Tuzemští rockeři The Drain mají pro zábavu uděláno. Ve světě, kde už bylo všechno vymyšleno a všichni všechno viděli, jsou schopni vytvořit placku, která má vlastní hlavu a není pouhým opáčkem milionkrát omílaných zvuků a témat. Tak trochu drzým rock’n’rollem s příměsím punku, blues a všeho, co umí být na hudbě zábavné, si prostě a jednoduše užívají života. Z alba do všech stran prýští hippísácká láska ke... no prostě ke všemu. Jak je sakra krásný existovat a pustit si veselou hudbu, jak je skvělý mít v kapele bubeníka Davida, kterej je hustější než jakejkoliv jinej bubeník pod sluncem, jak je skvělý milovat Amy Winehouse a půjčit si její text. I přes tento přístup si však The Drain umějí zachovat vážnou tvář a jejich poselství není jen prázdným výkřikem nikam. "Old Big Bad New Big Good" je vyváženým a akorátně zamíchaným koktejlem ujetosti, divokosti a neurvalosti se seriózním pohledem do vlastních duší. Jo, takhle nějak má vypadat rokenrolová deska, která nebude lidem k posměchu ani během příštího desetiletí.
7/10
Dominik "Dom" Šidlo