Takže, jak to vlastně začalo... Možná by bylo dobrý začít tím, že ještě před startem štace jsme se rozhodli při pátečním večeru řádně rozloučit. Zavolali jsme teda pár kámošům, lidem okolo kapely. Nakonec nás bylo asi třicet. Rozhodli jsme se udělat grilovačku u nás na zkušebně. Ta skončila tak, že jsme se další den probudili, byli jsme v úplných troskách, úplně škaredí... celá zkušebna rozházená, zalitá od piva, venku bordel, rozbitý sklo, prostě obrovský zlo. My jsme se několik týdnu připravovali na to, abychom odjeli technicky zabezpečení, a za jeden večer se nám to povedlo celý rozesrat. Já osobně mám pětihodinový okno. Jakmile jsem se probral, první myšlenkou bylo, že na žádný tour nevyjedeme. Kytary nebyly na místě, někdo si s nima hrál, prostě hrůza. No, spali jsme asi tři hodiny a celej víkend jsme strávili uklízením a přípravama, abychom v pondělí vůbec mohli odjet. Jak jsme chtěli odjet odpočatí a plní energie, tak jsme odjeli úplně vyšťávení.
V pondělí jsme měli v šest ráno vyrážet, měli jsme sraz půl hodiny před odjezdem. Já tam dojdu v 5:31 a... jsem tam sám. Kluci naštěstí dojeli za dvacet minut, ale chyběl nám basák Kuča. Nevíme, nestíháme, voláme, nebere... nevadí, sbalíme to bez něj. Samozřejmě zaspal, to je jeho specialita. Vyjeli jsme jenom o patnáct minut později, ale Kuča pořád nikde, tak jsme přijeli k jeho domu, že ho nabereme. Zvoníme, voláme, klepeme na dveře, dokonce jsme na ně fakt mlátili... a Kuča se neprobíral. Začali jsme mít strach, jestli je vůbec v pohodě, protože měl nějaký problémy s dýcháním a kdovíco ještě. Nakonec jsme se přes jeho spolubydlícího, kterej kvůli tomu musel přijet z práce, dostali dovnitř. Po hodině a patnácti minutách! Ten tam naběhl a zařval "Kučo, máš průser!" Kuča vystartoval jak raketa, v půl vteřině byl na nohách, absolutně nechápal. "Ježíš, kluci, sorry, sorry, já jsem zaspal." Dopadlo to tak, že kvůli těm nervům hlavně o jeho zdraví, jsme se rozhodli léčit slívkou. Každopádně jsme Kuču nabrali a už jsme byli na cestě, i když o dvě hodiny později.
Průsery ale nekončej, u hranic se Kuča ujmul řízení. Jedeme prvním větším městem, Lvovem, a šup - nabourali jsme bavoráka. Dvě hodiny řešení s policajtama a sebrali mu papíry hned první den. Pak se mu během tour ještě podařilo ztratit telefon. Kuča je prostě hrdina celý tour.
První koncert nás čekal v hlavním městě Kyjevě, tam teče Dněpr, u kterýho jsme i hráli. Písečná pláž, lehátka, piva, pěkný holky... Dokonalej pocit, kdy nám začala nabíhat ta správná atmosféra. Když si myslíš, že to lepší být nemůže, přijde organizátorka a chce nechat podepsat stovku plakátů s tím, že se potom budou rozdávat.
Pak začalo to hlavní, party, kvůli který jsme přijeli. Když hrajeme my, nikdo nesmí stát, celej sál musí skákat. Ale když hraješ takovou hudbu a dohraješ koncert, nemůžeš si pak sednout na kafe a nejdeš spát. Když dohraješ, je mou občanskou povinností jít mezi lidi a v hardcore party pokračovat. To je myšlenka, se kterou jsme na Ukrajinu přijeli - udělat pořádnou party. Takže i když jsme byli po několika koncertech totálně zničení a rozbití, na place jsme se sešli a povídáme si 'Jsme tady proto, abychom udělali kurevskou party, abychom pobavili lidi, aby na nás nezapomněli. Tudíž je jedno, že jsme unavení, teď jsme partyboys a jdeme udělat party'. Jasně, high-five a šlo se na věc. A vracelo se nám to. Mít na koncertě čtyřicet Ukrajinců se rovná stu Čechů, užívají si to úplně jinak. I když bylo pár koncertů, kdy byla účast slabší, rozskákali jsme to i pro ně a i v menším počtu pařili s náma.
Naše maximální party se netýkala jenom každýho koncertu a fanoušků, tahali jsme do chlastaček a pařeb i další kapely, organizátory, techniky, prostě všechny. Říkáme jim 'Za dva týdny budete zase doma, pojďte si to užít'. Tak to taky potom vypadalo.
No a aby Kučovo peklo neskončilo, doplním příběh o tom, jak jsme si nechali píchnout skoro všichni z kapely piercing. Nemusím ti asi popisovat bolest, když ti někdo píchá piercing. No a Kuča si chtěl propíchnout bradavky, takže bolest se násobí. Jenže! Při píchání tý druhý se to nepovedlo, borka musela v půlce přestat a píchnout ji znova! Chudák Kuča...
Zajímavostí hned druhého koncertu bylo, že se tam nedalo sehnat pivo! Prostě neměli bar, tak nebylo pivo! Dokážeš si to představit? A nesmím zapomenout na jednu pěknou fanynku, který se zalíbila naše kapela a z celý štace navštívila jedenáct koncertů! Jedenáct!
Takhle nějak vypadal začátek naší tour. A zároveň tím odstartovala naše pocitová proměna z lidí na zvířata, na vlky. Strhali jsme ze sebe řetězy a osvobodili svoje vnitřní já. Dělali jsme to, co milujeme, a dělali jsme to naplno.
Druhý díl zaměřený na život na tour, kterého si Denoi při cestování po celé Ukrajině užili dosyta, u nás najdete příští čtvrtek.
