EPICAOmega vyšlo: 26. února Tohle se Holanďanům povedlo! Nové album současné symfonic metalové jedničky je jako ten nejlepší film, který vrcholí až k dechberoucímu závěru. Hodně toho už známe z dřívějška: nádherný zpěv Simone Simmons, parádní murmur hned tří pánů z kapely, drtivé riffy, silné melodie a symfoňák v plné polní. Potud se neděje nic nového a fanoušci dostanou vše, co očekávají. Když zazní singlová "Abyss Of Time - Countdown To Singularity", vypadá to, že metalový svět je v nejlepším pořádku. Vše je na svém místě, vše je, jak má být. Prvních několik skladeb na začátku alba ukazuje, že Epica neusnula na vavřínech a stále má co nabídnout. Pak se láme pomyslná půlka desky úžasnou "Code Of Life", kterou spouští exotický motiv a najednou jsme ještě o půl patra výš, až v nějaké metalové nirváně, zkrátka ve stavu mysli, který se dotýká velkých kosmických věcí. Kapela je v druhé polovině svého nového alba gigantická, vládnoucí a vskutku doslova epická. Vrcholem je intimní a přitom vášnivá „Rivers“ která má sílu odnést posluchače do úplně jiné hudební dimenze. Nejlepší metalově - symfonické album? "Omega"! Žádná jiná odpověď není v tomto vesmíru přípustná.
10/10
Guevara
NOFXSingle Album vyšlo: 26. února Kapely měknou. Čím dál tím víc. A NOFX… ty sakra nikdy nic nepřinutí, aby změnili svou punkovou tvář! A že je těch zapřáhlých pankáčů čím dál méně. Vzpomeňme, jakým směrem se ubrali na nejnovější desce Green Day, jakou hudbu produkují v posledních letech BLINK-182, nebo co se asi dá očekávat od nové nahrávky The Offspring. Fat Mike a spol. jsou na prvním albu po pěti letech pořád stejní magoři. Po více než pětatřiceti letech na scéně, po čtrnácti nahrávkách. Žádné přizpůsobování trendům. Chovat a vyjadřovat se budou tak, jak sami chtějí a rozhodně se s tím nebudou srát. Bez servítek to tvrdí skladba "Fuck Euphemism". Velkým pohonem kapelní tvořivosti jsou rozhodně drogy (podívejte se na libovolné lajvko na Youtube z posledních let, netřeba polemizovat) a na "Single Album" dostaly až výsostný prostor. "Je mi jedno, že vám to přijde špatný, ale bílá a modrá mi pomáhají skládat ty nejšílenější songy", zpívají NOFX v songu "Birmingham". Absolutním skvostem na desce je "Linewleum", které je přepracovanou verzí starého oblíbeného hitu "Linoleum". Ta sice začíná stejně, text je stejný, ten se ale postupně změní a Mike zpívá, že pro něj "LinOLDlium" vlastně nikdy nic neznamenalo. A nakonec si přiznejme - kdo jiný by byl schopný uspořádat koncert pro fanoušky u sebe na zahradě, tak jak to udělali v září NOFX u Fat Mikea a hodinové vystoupení zakončit větou "Díky moc, nemusíte jít domů, můžete tu zůstat třeba týden." Dámy a pánové, punk’s not dead.
8/10
Mates "Koury" Krč
EINHERJERNorth Star vyšlo: 26. února Vikingmetaloví pionýři Einherjer umí stále překvapit a po více než osmadvaceti letech od založení nahráli jeden ze svých nejzajímavějších počinů. Hlavní (r)evolucí "North Star" je tempo nahrávky, které je až na občasné výjimky mnohem pomalejší. Tenhle těžkopádný, až mechanicky působící blackový počin nemusí na první poslech sednout každému vyznavači zběsilé mizantropické hudby, ale přesto má nově nalezená rozvážnost vlastní kouzlo. Promyšlené, postupně se linoucí tóny působí kýženou brutalitu, i bez nutnosti hnát se jako rozzuřený berserker. Tři čtvrtě hodiny nepřetržité krev-tuhnoucí atmosféry v podobě osmi písní nabízí jistou virtuozitu i neskutečnou chytlavost. Vyzdvihnout si zde zaslouží titulní "Stars", jejíž hypnotický pulz nemá daleko k příjemnému psychedelickému transu, nebo melancholická procházka narušenou myslí v "Listen to the Graves". Prosté texty se drží cestou temné severské syrovosti, takže kdo doufal v poutavé hrdinské ódy a mytologické příběhy, může jít o dům dál. I přesto se vikinská tématika svým nenápadným způsobem proplétá celým albem jako had Jörmungandr okolo našeho světa a přesně takhle to kapele sedne. Dobrá práce, pánové!
8/10
Ondra "Wisby" Weisbauer
CLOUD NOTHINGSThe Shadow I Remember vyšlo: 26. února Jak chutná tíseň? Je to takový ten divný pocit na patře, který byste tak rádi polknuli, ale samým strachem toho nejste schopni. Cloud Nothings už posedmé v řadě zhudebňují úzkosti, které přináší život, a do skřípajících kytar vyřvávají otázky, jestli se už teda nenašel někdo, kdo by je přijal a osvětlil jim smysl bytí. Dylan Baldi zní opět, jako by další album měl nahrávat pouze šeptem. Ti ti, kteří ale Cloud Nothings skutečně znají, vědí, že tenhle člověk, co evidentně nesnáší své hlasivky, ze sebe vždycky dokáže vydat energický ryk v situacích, kdy se normální lidé učí znakovou řeč. Cloud Nothings jistě potěšili konzervativní řady svých fandů, kterým nabídli poctivé kytary a existencionální polemiku v podání Baldiho divokého emocionálního křiku. Možná ale zklamali ty, co po předchozích šesti deskách čekali třeba něco jiného. Co ale nahrávce, schází, je jejich typický několikaminutový post-rockový úlet, jako třeba "Wasted Days" z druhého alba nebo "Dissolution" z desky předchozí. Přesně tyhle nekonečné vstupenky do transu, tolik typické pro jejich tvorbu, mají rádi konzervativci i ti s chtíčem po novotách.
7/10
David "Mahoney" Stoklas