FRANK IERO AND THE FUTURE VIOLENTSHeaven is a Place, This is a Place (EP)
vyšlo: 15. ledna
Muzikanti, kteří skládají do šuplíku a starší demonahrávky nechávají takříkajíc uzrát a do světa je vypouští jen proto, že se jim právě teď chce, mají cenu zlata. Obzvlášť v době, kdy se ze všech stran valí nahrávky ovlivněné koronavirem. Řeč je konkrétně o Franku Ierovi a jeho projektu The Future Violents, s nímž nahrál a v roce 2019 vydal studiovku "Barriers" a současně s ní vzniklo také EP "Heaven is a Place, This is a Place". Jde o unikátní, britskými The Cure či R.E.M. inspirované dílo, na jehož náladě a hlavně textech se podepsala vážná dopravní nehoda kytaristy a Frankova švagra Evana Nestora. Skladba "Losing My Religion" od R.E.M se tehdy stala leitmotivem jeho rekonvalescence, a tak ji tahoun The Future Violents ve spolupráci s kytaristkou Kayleigh Goldsworthy nahrál na mandolínu a bez váhání zahrnul na "Heaven is a Place, This is a Place". Skvost. EP uzavírá šestiminutová špinavá, alternativně rocková skladba "Record Ender", jíž se Frank nejspíš - jak sám přiznal - loučí také s The Future Violents. Ale netřeba zoufat, jelikož do čtyř skladeb vtěsnal tolik emocí a příběhů, na něž se někteří umělci nezmůžou za celý život. A hlavně, brzy zřejmě přijde s projektem novým a ještě pompéznějším.
8/10
Kamila "Ámos" Ungerová
GRANDSONDeath Of An Optimist vyšlo: 4. prosince Kanadsko-americký hudební chameleon Grandson (vlastním jménem Jordan Edward Benjamin) na předchozích EP dokázal, že kašle na žánrové hranice a dělá si, co se mu zachce. Na dlouhohrajícím debutu to platí dvojnásob. Ve dvanácti zvukově neuhlazených skladbách střídá alternativní pop, temnou a agresivní elektroniku a místy až grungeové kytarové riffy se stejnou razancí, s jakou přechází z chaotického rapu do zpěvu. Pokud vám to připomíná populární dvojku Twenty One Pilots, nejste daleko od pravdy. I tady, podobně jako na jejich opusu "Blurryface", najdeme souboj s alter egem, epické gradace, střídání tempa a četné pokusy dostat alternativnější melodie do mainstreamu. Na rozdíl od kolegů z labelu Fueled By Ramen ale Grandson působí víc komorně a nebojí se svými depresivním texty o ztrátě naděje a bezmoci dotknout i politiky jako v tracku "We Did It!". Ten evokuje britské Enter Shikari a bere si na paškál prezidenta Trumpa. Škoda, že Grandson až na výjimku "Dirty" zatím nedokáže na jednu desku vtěsnat více hitů na první poslech. Našlápnuto má ale slušně.
7/10
Jakub "Poštý" Poštolka
PASSENGERSongs for the Drunk and Broken Hearted vyšlo: 8. ledna Passenger, mnohými považovaný za umělce jednoho hitu "Let Her Go", se ani trochu nefláká. Je to teprve půl roku od muzikantovy poslední desky "Patchwork", a tenhle sympatický chlapík je zpátky se svou již třináctou nahrávkou "Songs for the Drunk and Broken Hearted". A není to zrovna veselý poslech. Nahrávka je totiž určena právě zmíněným v názvu alba – opilým a se zlomeným srdcem. V tomto rozpoložení totiž Passenger dával nové skladby dohromady. Nová deska je plná melancholie, smutku a není zrovna tím nejšťastnějších, co si letos poslechnete. Ale nejupřímnějším možná ano! Nechte se unášet pochmurnými baladami z placky, jež možná nebude z těch, které si dlouho zapamatujete, ale u srdíčka bezpochyby zasáhne. Velkým bonusem je deset fláků nahraných kromě kapelní verze i v čistě akustické. Mrkněte na toho nešťastnýho klauna s balónky a flaškou z přebalu alba, pusťte si některou z vyvedených skladeb jako "Sword from the Stone", "Remember to Forget" nebo kouzelnou "Sandstorm" a vše vám bude jasné.
7/10
Mates "Koury" Krč
ACCEPTToo Mean To Die vyjde: 29. ledna Aby bylo jasno, Accept jsou legendami pouze v původním složení s Udo Dirkschneiderem a z této sestavy je v kapele už jen kytarista Wolf Hoffmann. A čím jsou němečtí oceláři nyní? Stále zůstávají velkou kapelou, která mohutně čerpá z odkazu svých vlastních klasických alb a pořád na to umí zatraceně šlápnout. Hlas Marka Tornilla je podobně naostřená pila jako ta Udova a fanoušci ho za svého přijali zaslouženě. Vlastně jde už o páté album Accept, do kterého zapojil svůj řezavý vokál, přičemž nyní jde o kolekci původním Accept nejpodobnější. Fantastické kytary, typické chorály, silné melodie a veliká energie vás vezmou na pekelnou horskou dráhu. Píseň za písní je hitovka v tom nejlepším smyslu slova. Pokud byste chtěli znát obsah pojmu "německý melodický power metal", neposlouchejte Helloween. Poslouchejte Accept! Je tu vlastně jen jeden malý háček. A to je neustála recyklace osvědčených postupů, kterou kapela ani neskrývá. Poslechněte si sólo v "Symphony in Pain", jasně odkazující na už historický hit "Metal Heart" z roku 1985. Podobných prvků můžete postřehnout více. Ian Anderson z Jethro Tull kdysi řekl, že největším konkurentem nových nahrávek jeho kapely jsou ta stará, osvědčená alba jeho kapely. Proč vlastně poslouchat něco, co zní skoro jako klasika, když si člověk může pustit klasiku samou? Kvůli nové a nápadité formě starého obsahu? Nebo může být tím důvodem současná špičková produkce Andyho Sneapa (Judas Priest, Megadeth)? Já u této desky na obě otázky uznale a nadšeně říkám ano. S dalšími a dalšími poslechy se mi zamlouvá stále víc. Fanoušci moderní éry Accept bez sentimentu k té staré si klidně mohou přičíst bod navíc. Ano, maximum! Námitky? Sorry, pouštím si do sluchátek "Not My Problem".
9/10
Guevara
