WES BORLANDThe Astral Hand vyšlo: 8. prosince Limp Bizkit jsou momentálně více mrtví než nevěsta Tima Burtona a po posledních vyjádřeních, kdy sami nevěří, že se ještě někdy dočkáme nového alba, se stávají čím dál zbytečnější kapelou. Jak máš jednou za kápa padesátileté dítě Dursta, je to prostě problém. Naštěstí kytarista Wes Borland má pořád dost rozumu a muzika je pro něj nadále příjemným odreagováním. Jeho nová sólovka "The Astral Hand" je vším, jen ne muzikou Limp Bizkit. Elektronická věc s letmými vokálními vsuvkami, prosta agresivních nu-metalových kytar, naproti tomu plná ulítlých zvuků a vyšinutých nálad. Drone, temné pasáže, ambientní momenty, takový příjemně neuspořádaný chaos. Celé to připomíná soundtrack ke scifárnám typu Blade Runner. Kyberpunková futuristická podivnost, která vyžaduje silnou pozornost i chuť se zasnít. Borland ukazuje, že jeho skladatelské možnosti vždy byly dalek pouze poskakování ve směšných kostýmech v rytmu Bizkitů. Ostatně v pětačtyřiceti jezdit károu a omílat tisíckrát "Rollin'" už je hodně out. Namísto toho umíchal elektronický koktejl, o kterém sám tvrdí, že je "pořádně komplikovanej". Můžeme jen souhlasit.
7/10
Jan "Long82" Dlouhý
ACE FREHLEYOrigins Vol. 2 vyšlo: 18. prosince Ace Frehley byl vždy samorost, jehož zájmy často nepřesáhly drogy a lumpárny na nich vyvedené, jak nakonec sám popisuje ve své biografii "No Regrets" (česky "Ničeho nelituju. Jak to bylo s Kiss"). Přesto je to neuvěřitelně originální hudebník, jenž umí složit obdivuhodné písně, ať již pro Kiss, nebo sólové desky, které jsou reálně skrytým pokladem všech hardrockových fanoušků. Ace zkrátka umí. V roce 2016 vydal album coverů "Origins Vol. 1", kde s několika hosty hraje své oblíbené písně, což pokračuje i tento rok a Lita Ford, John 5, Robin Zander, Rob Sabino nebo Bruce Kulick Aceovi pomáhají v interpretaci klasik z 60. a 70. let, což bychom u Ace čekali. Dáme si tak například Led Zeppelin, The Beatles, The Rolling Stones, The Kinks, Humble Pie, Cream, Deep Purple či Mountain. Rozhodně zaujmou hlášky "jumpin' jack flash is a motherfuckin' gas" nebo zlepšovák "I'm Down" od The Beatles ("I'm fuckin' down"), nicméně bychom Aceovi křivdili, kdybych tvrdili, že se jedná o jeho jediný přínos. Ne, tohle je space rock ve své nejčistší podobě. Ace tu dobu žil a přesně toto je muzika oněch časů. Zde ani nemůže být nic špatně. Vždyť je to Ace. Eso.
9/10
Rodeo Bull
PAUL MCCARTNEYMcCartney III vyšlo: 18. prosince Osmnáctá deska osmasedmdesátiletého umělce názvem nenavazuje na experimentální alba z let 1980 a 1990 náhodně. Jednička vznikla jako útěk od rozpadajících se The Beatles a dvojka během rozkladu Wings, trojku předznamenala celosvětová krize. Koronavirovou karanténu vzal McCartney jako příležitost zavřít se na farmě ve studiu, prohrabat se archivem, použít rozpracované melodie a dotáhnout letité nápady. Původně jen tak pro radost a nakonec mu pod rukou vyrostla optimistická a hravá deska. Únik z rutiny a absolutní volnost ukazuje Paula nikoliv jako zadumaného a rekapitulujícího barda, ale naopak plného svěžích nápadů. Tam, kde minulá "Egypt Station" působila jako barevný zvukový chameleon, je "McCartney III" věrná tradičnějšímu pop rockovému zvuku. Říct, že je to v mnoha ohledech klasický chytlavý Paul, nemá negativní konotaci, naopak ukazuje, že McCartney je bezedná studnice vynikajících písniček, i když vlastně ani nemá v plánu natočit album.
8/10
Milan „Řízek“ Říský
LESS THAN JAKESilver Linings vyšlo: 11. prosince Sedm let. Tak dlouho trvalo ska-punkovým legendám, než vydali novou, v pořadí devátou dlouhohrající desku. Mezitím vypustili průměrné EP "Sound the Alarm", a když letos ohlásili definitivní odchod zakládajícího člena a bubeníka Vinneho Fiorella, jenž patřil mezi hlavní skladatele, ve fanouškovském táboře to na náladě nepřidalo. Hned po poslechu prvního tracku "The High Cost of Low Living" z nové desky je jasné, že šlo o planý poplach. Less Than Jake stále produkují kurevsky chytlavé ska-punkové fláky narvané pozitivní energií, kterou jim mladší kolegové mohou závidět. Pořád tu jsou šťavnaté basové vyhrávky, dechová sekce produkuje prvotřídní melodie a Roger Lima s Chrisem DeMakesem i po 25 letech od debutu "Pezcore" předvádí bezchybné vokální harmonie. Pokud od LTJ čekáte experimenty a žánrové otočky, budete zklamaní. I když v punkrockovém songu "Bill", který je věnovaný Billovi Stevensonovi z Descentenst ukazují, že jim to šlape i bez dechů, pořád jde o premianty ska-punku, který v devadesátkách pomohli definovat. A ten jim jde i v roce 2020 skvěle.
7/10
Jakub "Poštý" Poštolka