FOO FIGHTERSMedicine At Midnight vyšlo: 5. února Víc jak čtvrtstoletí jistoty a spolehlivosti je sice slogan jak od kravaťáka nabízejícího vám pojištění, ale v případě Foo Fighters nezpochybnitelný fakt. Dosavadní devítka desek není horská dráha vrcholů a pádů, ale konzistentní kvalita, která občas vystřelí k absolutnímu vrcholu ("The Colour And The Shape", eponymní debut či "Wasting Light"), jindy se přiblíží průměru ("One By One"), ale nezahrnuje ani jeden vaz lámající propadák. Ani aktuální desítka není průšvih, byť při jejím poslechu nirvánu nečekejte. Ve chvíli, kdy kapela oznámí, že točí "párty desku", může výsledek dopadnout skvěle jako v případě "Villains" od Queens Of The Stone Age nebo trochu rozpačitě jako teď. Prapodivná snaha o rytmické novinky a klávesové vyhrávky a osmdesátkový nádech stejně zadupávají garážové momenty v "No Son Of Mine" nebo klasická stadionovka gradující od zapalovačů v ruce k eklektickému finále ("Waiting On A War"). Největším problémem "Medicine At Midnight" je tak snaha Foo Fighters rozhoupat fanoušky v bocích ve chvílích, kdy chtějí, jako vždy, křičet a skákat.
6/10
Milan "Řízek" Říský
THE BODYI've Seen All I Need To See vyšlo: 29. ledna The Body jsou fenoménem na poli experimentální hudby dlouhých dvacet dva let. Za tu dobu se dokázali vyvinout v tak ojedinělé hudební těleso, že je prakticky nemožné je zaměnit za jinou kapelu. Od prvního, stejnojmenného alba z roku 2004 urazili Američané veliký kus cesty. Zatímco se debut výrazně nesl ve znamení sludge metalu, postupem času se více upisovali experimentálnímu řemeslu, aby nakonec stvořili vlastní sonické peklo. "I've Seen All I Need To See" je jen dalším krokem v tomto vývoji. Když se v roce 2008 psalo o desce "I Have Fought Against It, but I Can't Any Longer", že je posluchačsky velmi náročná, novinka je v tomto směru opravdovým "utrpením". Ano, "utrpením", ale absolutně krásným! Osm skladeb přináší noisový očistec s mučivým vokálem Chip Kinga, které se zarývají hluboko do mozku a způsobují silný nervový otřes. Tohle je skutečné a děsivé umění přinášející noční můry. Prožitek na několik poslechů, přičemž každý z nich bolí více a více. The Body se opět vydávají hlouběji a hlouběji do propasti a posouvají už tak dost posunuté hranice. "I've Seen All I Need To See" je nepříjemná deska. Díky!
10/10
Jan "Conan H." Herc
THE VAUGHNSrom-coms + take out vyšlo: 29. ledna Alternativně rockové duo The Vaughns vzniklo v newjerseyské garáži, kde se za blíže nespecifikovaných okolností v roce 2014 potkali Anna Lies s Ryanem Kenterem, na vlastní pěst se vydali na koncertní turné po východním pobřeží a o pár let později svírali v ruce kontrakt s Rude Records. A díky důvěře vydavatelství i lockdownu se rozhodli posunout své dosavadní tvůrčí hranice, což byl jednoznačně krok správným směrem. Neučesaný alternativní rockový sound v duchu The Cure totiž přenesli z garáže do studia, kde experimentovali se zvukem, žánry od folku, přes pop až k blues, ale také s elektronickým bubenickým padem a vytvořili EP "rom-coms + take-out". Třemi skladbami si vymezili osobitý hudební směr, jímž se dle svých vlastních slov chtějí ubírat i na počinu následujícím, a současně jím naznačili, že původní nálepka "alternativní rock" je počínaje tímto EP velmi zjednodušující. Lehkost, odvahu a experimenty "rom-coms + take-out" totiž nelze popsat, lehkost "rom-coms + take-out" je potřeba poslouchat a nasávat.
8/10
Kamila "Ámos" Ungerová
SEX DEVIANTSZa jinej svět vyšlo: 24. prosince Sex Deviants ze Strašic u Rokycan mydlí ten svůj punk rock už čtvrt století a vcelku hezky by se na nich dala demonstrovat kapelní evoluce. S každou novou fošnou znějí o něco civilněji a zejména pozvolna zvukově dospívají. Dávno zapomenuty jsou zvukově příšerné, nebojme se výrazu "prasácké" začátky, z nichž krvácely uši; aktuální kousek "Za jinej svět" je v tomto směru dostatečně vlídný a urovnaný, aby bylo zřejmé, že na výsledku kapele záleží, ale současně tak akorát naostřený a ohrublý, aby to byl stále punk rock. Desítka skladeb demonstruje, že kapele jsou velmi blízké melodie, ale nesnaží se o podbízivost, a že si ráda zavtipkuje (třeba text písně "Ten igelit" nebo systematické - ať žijí zájmena - pojmenování všech skladeb), ale netlačí na sílu ve stylu Visacího zámku. Sex Deviants se vlastně rádi drží někde uprostřed. Znějí přívětivěji a méně konfliktně než takoví S.P.S. nebo Houba, na druhou stranu jsou oproti Civilní obraně nebo Jaksi Taksi o dost rezervovanější k mainstreamu. Pokud bychom poměřovali ještě dál, těmi nejbližšími parťáky by jim v aktuálním rozpoložení bylo asi Totální nasazení. Za zmínku určitě stojí, že se kapela drží svého zvyku předělávek cizích skladeb napříč žánry i zeměmi (od domácích rapperů J.A.R. po kalifornské pankáče Rancid), přičemž tentokrát vyrukovala se snippetem "Slavíků z Madridu" od mistra Waldemara Matušky. Tak snad už brzy budem moc ve stínu pod fíky poslouchat slavíky (anebo Sex Deviants), zpívat si s nima a pít.
6/10
Petr "Ape" Adámek
