(smích) Nemám páru, co bych ti měla říct, ale myslím, že uvnitř sebe samé jsem se nijak razantně nezměnila, ale pokud se podíváš na moje fotografie před dvaceti lety a dnes, tak jsem pochopitelně zestárla, ostatně jako každý z nás. A co se týče mé osobnosti, řekla bych, že jsem momentálně více uvolněná, vždyť tenkrát v počátcích Guano Apes mi bylo pouhých 18 let. Neustále cestování s hromadou věcí mě, jakožto velice mladého člověka, stresovalo. Navíc si momentálně dokážu lépe užít kouzlo okamžiku. V jiných ohledech na sobě změny nepozoruji. Jakými hudebními proměnami sis sama v sobě za tu dobu prošla?
Pokud chceš mluvit o Guano Apes, tak jsme zpočátku tvořili hodně syrovou a tvrdou muziku. Ovšem s dalšími alby jsme se odhodlávali ke stále většímu experimentování. Už tenkrát nás bavilo mixování různých hudebních stylů a na tom v podstatě ujíždíme dodnes. Snažíme se bourat pevně nastavené hranice a v podstatě tyto hudební sklony považujeme za svou obchodní značku, jež si chceme usurpovat jen pro sebe. A co ty změny?
Hlubší změny v naší tvorbě je těžké popsat. Naše první deska pochopitelně nezní jako ta poslední. Na Offline (2014) a Bel Air (2011), která byla více rocková, jsme nechávali muziku volně plynout, kdežto na Proud Like A God (1997) a Don't Give Me Names (2000) nalezneš mnohem agresivnější kusy. A konkrétně k této tvorbě se poslední měsíce navracím. Ve studiu totiž trávíme hromady času psaním nových skladeb. Navíc mě zpětně děsně baví poslouchat naše vůbec první demonahrávky, které vznikly ještě před Proud Like A God.
Velký rozhovor se Sandrou z Guano Apes najdeš v dubnovém čísle Fakkera, na stáncích od 1.4.
Už 30. dubna můžeš Guano Apes vidět naživo na brněnském Čarodějálesu.
