K hudbě jste se v tak raném věku dostali díky nátlaku rodičů?
Rišo: Ak mám odpovedať úprimne, nie je to tak. Ešte dávno pred založením Wild People sme chodili do umeleckých škôl a učili sa hrať na hudobné nástroje, a nielen kvôli rodičom. A nejakou zhodou okolností sme sa ako školská komorná hra dali dokopy. Téměř všichni navštěvujete řadu let hudební školu Tralaškola, v níž se žák teprve po čtyřech až sedmi letech může stát členem orchestru. Ovšem vy jste nečekali, až k této fázi dospějete a rovnou jste založili vlastní kapelu. Stojí za její existencí intence učitelů hudby?
Samo: Jednoznačne. Nebyť nášho učiteľa (dnes manažéra), ktorý nás jedného dňa dal dokopy, by sa niečo ako Wild People nekonalo. Wild People na samém počátku hráli převzaté skladby převážně pop-rockových a punk-rockových kapel, například od U2 či Green Day, ale dnes na koncertech hrajete i heavy metal. Jaká vás k tomu vedla cesta? Je to odvislé od náročnosti skladeb? Přeci jen metalová sóla, ať ta kytarová nebo bubenická, bývají o poznání obtížnější ve srovnání s těmi pop-rockovými.
Rišo: Áno, určite sú náročnejšie. Hlavne preto, že pop-rock je v generácii 70. a 80. rokov veľmi obľúbený, sme na počiatku začali hrávať najmä hitovky tejto odrody. Ale postupne sme začali robiť vlastné veci a dnes sa uberáme najmä metalovým smerom. Páči sa nám to. Nejstarším členem kapely je osmnáctiletý kytarista Ondrej. Od Richarda jej tedy dělí celých pět let. Nedělá tato věková propast v kapele neplechu? Anebo díky muzikantskému umu a stejnému hudebnímu směřování takovou malichernost, jakou je rok narození, neřešíte?
Samo: Neplechu určite nie. Niekedy možno máme rozličné názory, ale to vôbec nezávisí od nášho veku. A riešiť rok narodenia je naozaj zbytočné. Sme raz takí.
Na Slovensku jste údajně nejmladší fungující kapelou. Neohrožuje vás v tomto prvenství v hudební škole nějaká parta?Rišo: Radi by sme doplnili slovo "rocková", ktoré je iste z tohto hľadiska dôležité. V našej umeleckej škole sa zaiste nájde aj kapela s nižším vekovým priemerom, ale určite nie rocková. V repertoáru Wild People převládají namísto vlastní tvorby coververze a mezi nimi skladby od Judas Priest, Van Halen, Iron Maiden nebo Foo Fighters. Jakým způsobem převzaté skladby vybíráte? Ve výběru zde určitě hraje roli skutečnost, že máte v sestavě jen jednu elektrickou kytaru, je to tak?
Samo: Áno, a to je to najdôležitejšie. Nemôžeme hrať skladby, ktoré majú dve a viac elektrických gitár (aj také máme, ale iba zopár), pretože sú pre nás potenciálne nehrateľné. Ale hneď na druhom mieste je náš názor a naša chuť na skladbu, nie každá, ktorú od nás žiada publikum, je tá správna. Skladba, ktorú chceme hrať nás musí hudobne osloviť, a potom si ju dokážeme mierne upraviť aj pre jednu gitaru, bez toho aby nejako hudobne utrpela. V tomto nám dokáže výrazne pomôcť náš klávesák. V počátcích kapely měl výběr repertoáru ve své režii manažer Wild People. Má i dnes hlavní slovo, nebo hraje již hlavní roli právě hudební vkus samotných členů?
Rišo: Tá druhá možnosť je bližšia skutočnosti, nakoľko väčšina práce za posledné mesiace spadá z 80% na kapelu. Manažér sa venuje najmä textom a pomáha pri organizácii koncertov. Dnes si už to, čo budeme hrať väčšinou vyberáme sami, ale samozrejme, že sa poradíme aj s ním. Preto dnes hráme väčšinou tvrdšie piesne ako predtým. Přiblížit se pěveckým projevem Brucovi Dickinsonovi (Iron Maiden) a jeho pověstné "siréně" není zrovna snadno dosažitelná meta. Snažíte se tedy spíše o co nejvěrnější napodobení původního provedení songu anebo do něj naopak vnášíte své vlastní nápady?
Samo: Ako kedy. Niekedy nám ide o verné napodobnenie skladby, niekedy sa naopak snažíme skladbu prerobiť práve podľa seba. Nejaké veľké experimenty ale neriešime, skôr také malé vtipné nápady, ktoré dokážu (nielen) muzikanti oceniť. Samo, činí ti pěvecký rozsah některého z frontmanů kapel, ať už jím je výše zmiňovaný Bruce Dickinson, Ozzy Osbourne či Ian Dillan (Deep Purple) obtíže?
Samo: Niekedy aj áno, ale tým, že sa mi ešte neskončila mutácia, tak skôr v nižších polohách. Piesne samozrejme vyberáme s ohľadom na môj rozsah.
Jakým způsobem se na tvém rozsahu podepsala mutace?Samo: Asi pred pol rokom sa mi začal výrazne zväčšovať rozsah aj do nižších polôh, ale hlavne do výšky, čo ma veľmi teší, pretože teraz môžem spievať aj heavy-metalové piesne, pri ktorých sú výšky naozaj potrebné. Uvidíme, ako to bude ďalej pokračovať.
Žánrově se vaše vlastní a převzatá tvorba docela rozcházejí. Na jedné straně z vlastního pera punk-rock, ten ale na koncertech prokládáte heavy-metalovými covery. K recesistickým textům Wild People se punk-rock bezesporu hodí, ale uvažujete do budoucna, že přitvrdíte? V červnu uveřejněná skladba "27 000 dní" by tomu napovídala.
Rišo: Áno, už sa tak aj deje a je to naším najbližším cieľom. O zmenu žánru kapely z punk-rocku na metal sa snažíme a tiež odmietame ďalšie recesistické texty. "27 000 dní" je naším aktuálnym vzorom. Momentálně v repertoáru Wild People převažují stále převzaté skladby nad vlastními. Máte v úmyslu se držet této koncepce i nadále?
Rišo: Pokiaľ to bude možné, nie. V poslednej dobe sa, naopak, snažíme tvoriť vlastné skladby a na niečo ako cvičenie coverov sme už takmer zabudli. Tu je naším spätným pohonom práve manažér, ktorý je proti a snaží sa uchovať pomer prevzatých vecí k vlastným vyšší ako jeden. Zakomponování kláves k bicím, elektrické a basové kytaře není vůbec snadné. Kdo se podílí na tvorbě vlastních skladeb, pomáhají vám případně i učitelé v hudební škole?
Rišo: Učitelia? To už bolo dávno. (smích) V poslednej dobe aranžujeme takmer všetko sami. Ako vravíte, klávesy nie sú práve rockovým nástrojom, ale kapely ako Nightwish alebo Dream Theater sú presným opakom, bez klávesov by sa nezaobišli. A možno ani my. (smích) Texty Wild People pomáhá skládat manažer, který se životem přece jen protlouká déle než Samo, a také od něj utržil i více lekcí. Na druhé straně song "Edo je debil" mě myšlenkami vrátil na základní školu, k rvačkám o přestávkách. Udáváte tedy manažerovi směr alespoň tematicky?
Samo: Udialo sa tak nedávno, tesne po vypustení "27 000 dní". Nabádame ho k tomu, aby zabudol na prestávkové bitky a zábavnú tvorbu, a aby sa venoval textom ako je práve ten najnovší. Vyrástli sme z hudobných plienok a nechceme na sebe nosiť nálepku recesistickej kapely.
Další skladba z vaší vlastní tvorby "Růžová" o barbie, která má kompletně vše od plavek až po svoji budoucnost v růžových barvách, je jednou velkou nadsázkou, ale přesto mi evokuje dva klasické protipóly - nažehlenou princeznu a rockera. Setkáváte se s touto situací i na školní půdě, kdy nad vámi některé holky a možná i kluci ohrnují nos?
Rišo: K tomuto sa nedá veľa povedať. Áno, niekedy áno. Ale rock je naša cesta a my sme sa jej rozhodli držať bez ohľadu na to, čo si myslia "bárbiny" a "kenovia". Kluci, jakým způsobem se vám daří skloubit koncertování se školou? A teď nemám na mysli tu hudební.
Samo: Niekedy sa práve kvôli koncertom vyhýbame škole, čo nás teší. (smích) Ale vzhľadom na to, že väčšina rockových koncertov sa koná až po bežnom vyučovacom čase, tak tieto problémy sú raritou. My so školou problémy nemáme. To skôr škola s nami. (smích) V minulosti jste se hlásili do soutěží kapel, jedním příkladem za všechny může být slovenský "Rock Me Fest". Bez ohledu na konečné umístění, co vám tato účast přinesla?
Rišo: Každý koncert je pre nás možnosť ako sa zviditeľniť. A keďže sme si v tejto súťaži po vzájomnej dohode neposlali ani jednu smsku, je konečné piate miesto veľmi pozitívne. Súťaženie je nepodstatné, chceme hrať, hrať pred ľuďmi. Předskakovali Wild People během své pětileté kariéry některé větší slovenské kapele?
Samo: Áno, už sme párkrát hrali napríklad pred kapelou Desmod a inými známymi kapelami, nedávno sme si dokonca zahrali s Kukom z Horkýže Slíže.
