DUFF MCKAGANLighthouse vyšlo: 20. října Po dvacetileté pauze se sice ke Gánům vrátil, ale někdejší sebedestruktivní life-style nechal definitivně za dveřmi. Nyní, s rozumem v hrsti a na prahu šedesátky vykládá McKagan o lodi zmítané divokými vlnami, roztrhaných plachtách a jedním dechem také o duši hledající klid, o pohodlí a přitažlivosti domova a o majáku. A právě onen symbol bezpečí dal název i celému sólovému albu. S životním vystřízlivěním pak pokračuje i potřeba "střízlivějšího", civilnějšího a více přemýšlivého projevu. Nezvykle melancholická, mollová a rozjímavá je hned úvodní titulní skladba. Že by stárnoucí bouřlivák pomalu nasazoval papuče a šoural se natáhnout se na kanape ke krbu? Ne, až tak daleko to ještě nedopracoval, stále je mu dobře v kožených kovbojských polobotkách, které pod nohama příjemně zvoní. Vedle klidnějších momentů (třeba country nasáklé „Fallen") to stále dokáže v rámci mezí rozbalit. "Longfeather" je poctivý rokenrolový kus se zvučným klavírem, "Just Another Shakedown" skoro punková vypalovačka. Na úplný závěr pak Duff postaromilsku vyzdvihuje stará přátelství. Celoživotní spojení se Slashem připomíná kytara v "Hope", úzké spojení s Jerrym Cantrellem (Alice In Chains) zase "I Just Don't Know". A Iggy Pop, kterému před rokem vydatně vypomohl s jeho sólovkou, si zarecitoval v závěrečné, okleštěné verzi titulní písně. Inu, takové přátele by chtěl každý. "Lighthouse" je vyzrálé album vyzrálého muzikanta, který má hodně co říct a dokáže to říct vkusně a s nadhledem. (recenze vznikla pro prosincové číslo časopisu Spark)
8/10