Po nevalně přijaté desce Temper Temper řešili Bullet for My Valentine, jak dál. Nakonec vykrystalizovalo rozhodnutí napsat co možná nejagresivnější materiál, vrátit se feelingem do dob prvních dvou alb The Poison a Scream and Fire.
"Tak trochu jsme ztratili sami sebe a oddálili se od naší podstaty, hlavně po textové stránce. Proto se pokusíme znovu nalézt esenci, která na Temper, Temper chybí," vykresloval představy Matt Tuck. Nadcházející album mělo být naštvanější, neurvalejší, vzteklejší, plné hněvu a s temnějšími texty.
Ale jak toho dosáhnout? Současný Matt Tuck zkrátka dávno nebyl ten samý Matt Tuck, který někdy kolem roku 2004 skládal první nabroušené tracky na placku The Poison. Tehdy měl v sobě spoustu opravdového, nehraného hněvu, chuť vykřičet do světa svoji zlobu. Teď už ne. "Mám úžasnou a milující rodinu, jsem šťastně ženatý. Necítím žádný vztek nebo zlobu, takže můžu těžko psát naštvané texty. V tomhle stavu mysli prostě nejsem,“ stýskal si Matt. Co s tím?
Bylo třeba se duchem znovu vrátit na místa a do situací, které zažíval jako teenager, probudit v sobě staré bolístky a křivdy. Vzpomenout na své roky ve škole, kdy nosil dlouhé vlasy a nikdo z okolí ho nebral vážně, protože nebyl cool. Naopak byl outsider, který měl kolem sebe nabušené týpky, co trávili čas na trénincích rugby a jeho šikanovali. Nikdo ho nebral vážně ani ve chvíli, kdy začínal s muzikou a nad jeho ambicemi všichni ohrnovali nos. Jakmile si muzikant tyhle vzpomínky vstříkl zpátky do krevního oběhu, měl vyhráno.
Venom překypuje vztekem a nasraností, zároveň nezachází do extrémů, drží se v mantinelech uvěřitelnosti. Vycházejí první pochvalné recenze. Kapela zní znovu výbušně, mdlé výkony posledních let jsou zapomenuty, fans jsou nadšení. A přitom stačilo tak málo: prostě se trochu navztekat.
Velký článek o Bullet for My Valentine najdete v dubnovém čísle Fakkera.
